Parilis - Smutné Bradavice

Zvěromág 1/2

Tiše stál ve věži sovince a pohledem zamyšleně zkoumal bradavické pozemky, rozkládající se do dálky. Nevnímal při tom šelestění křídel a tiché houkání sov, které se buď ukládaly ke spánku, čechraly si peří a nebo se chystaly jen tak se proletět.

Mezi prsty žmoulal složený pergamen, který neustále rozkládal a znovu a znovu pročítal jeho obsah, jako kdyby se ty pečlivě volené věty, které na něj zapsal, mohly každou chvíli změnit v něco jiného. Text natolik odlišný od toho, který chtěl poslat.

Vztáhl ruku k velké sově sněžné, která si mu hověla na rameni a tiše mu cosi broukala do ucha. Občas mu zobákem něžně poupravila rozježené vlasy v chlácholivém gestu, než se opět přitulila a slaboulince jej klovla do tváře.

,,Já vím, taky ti chybí, že? Soren.” vyslovil jméno Parilisiny sovy. Odpovědí mu bylo další jemné klovnutí a teskné zahoukání. Někdy měl opravdu pocit, že mu Ginny rozumí. Každému jeho slovu. S povzdechem naposledy zkontroloval psaní, než jej vložil do obálky, kterou kouzlem zmenšil a vložil do očarovaného pouzdra na nožce své sovy.

,,Odnes to prosím Kathrin.” naposledy pohladil svou sovu po hebkém peří, než odletěla. Ještě hodnou chvíli se za ní díval a modlil se, aby jeho nápad měl řešení. On sám se pokoušel nějaké najít, ale měl k dispozici jen omezené množství informací, na rozdíl od Parilis, jejíž knihovna byla tak rozsáhlá. Doufal, že tam potřebné kouzlo čarodějka najde. Pokud ano, jeho plán by neuvěřitelným způsobem vyšel. Pokud ne.... Nic by se nejspíš nestalo. Kromě pocitu zklamání z marné naděje, ve kterou si přeze všechno tajně dovolil doufat.

V duchu vyslal malou modlitbičku k samotné Saorsie, než se otočil k odchodu.

Potlačil zívnutí a zatřepal mírně hlavou. Na tváři se mu při tom usadil pobavený úšklebek. Bylo tomu už dva týdny, co měl ten nepříjemný rozhovor s profesorem Bylinkářství a přesně čtyři dny od chvíle, kdy se jim podařilo dokončit všechny úpravy podzemních komnat.

Rose splnila svou výhružku a ve chvíli, kdy se jim podařilo umístit poslední ochranné kouzlo, padla na zem jako podťatá a spala. Lucky jí jen vyčarovala polštář a pokrývku a pro všechny případy nechala dívku ležet na místě, kde si ustlala. Podobně na tom byl i Hugo. Jeho bratranec usnul v předklonu, podivně zapřený o jednu z upravených soch. Rukama pevně objímal štíhlý sloupek, na který slintal a z hrdla se mu dralo uši drásající chrápání.

James by dal deset galeonů za to, že Hugo usnul ve stoje a sloupku se chytil aby nespadl. S nějvětší pravděpodobností o tom ani nevěděl. Za to Xia se Zoo v sobě sebraly dostatek sil, aby se odploužily do Ronanovi komnaty, kterou si pro sebe celkem nedávno zabraly. Od té doby se nikdo z nich ještě nevzbudil. On sám prospal téměř dva dny, než se mu povedlo aspoň z poloviny obnovit své síly.

Dopis, který odeslal, ležel přes týden na jeho pracovním stole, ale teprve nyní našel střípek odvahy jej odeslat. Ani netušil, zda dostane svou odpověď, ale věděl, že za pokus to stojí.

Otřásl se, když vstoupil z mrazu, který panoval venku, do o něco teplejších prostor hradu a zvědavě zamrkal, když se mu okamžitě do uší zařízl uječený hlas zástupkyně ministerstva.

Zasténal a měl neodbytnou chuť vytratit se dřív, než si jej někdo všimne, v tom ale zahlédl záblesk dlouhých, zrzavých vlasů a okamžitě mu bylo jasné, kdo je terčem Mildrettina hněvu.