Parilis - Smutné Bradavice

Otec 1/3

Tichý stín proklouzl usínající vesnicí a nikým nezpozorován proklouzl dveřmi jednoho z nízkých domků. Potichu za sebou zavřel dveře a oklepal se, jak jej náhle přepadly nepříjemné vzpomínky, které měl na život mezi těmito zdmi.

Zhluboka se nadechl a navzdory nepříjemnému pocitu se mu náhle zastesklo po čokoládových sušenkách a pomerančovém džusu. Sundal si z hlavy kápi a zamířil do obývacího pokoje. Věděl, že ta žena ještě spát nebude. Touto dobou nikdy nespala.

Opatrně vstoupil do velkého pokoje a pohled mu padl na křeslo, ve kterém seděla stříbrovlasá žena. Jen sem tam se v tuhém drdolu dal zahlédnout tmavě hnědý pramen. 

Rei přešlápl z nohy na nohu a přilákal tak na sebe pozornost černých očí. 

„Ty…?“ Jennifer se na tváři mísil šok s radostí.  Napůl se zvedla, ale její nemocné tělo ji vrátilo zpět do křesla. 

„Jak jsi utekl?“ v očích jí už opět hrály jiskřičky šílenství. „Uvěznili tě. On…  Peter nás zradil.“ Mumlala nesmyslně a natahovala k mladíkovi své vrásčité ruce. Chtěla jej uchopit. Dotknout se ho a opět sevřít v náručí.  V očích se jí zaleskly slzy.

Mladík si jen unaveně povzdechl. Veškerou radost ze shledání nahradil povědomý strach z toho, co se bude v následujících vteřinách dít. Už ale nebyl malý kluk, který před problémy utíká pryč. Proto sebral veškerou svou odvahu a přistoupil blíž. Poklekl vedle houpacího křesla na zem a schoval její dlaně ve svých. Byly tak drobné oproti těm jeho. Drobné a křehké, až se bál aby ji nezranil. 

„Ne babi, to jsem já, Rei.“ Snažil se na ženu mluvit mírně a trpělivě, přesto že mu z šílenství v jejích očích běhal mráz po zádech. 

„Rei?“ zopakovala po něm Jenny dezorientovaně, aniž by tušila, komu to jméno patří. Kdo před ní skutečně klečí. 

„Ano, Rei. Jsem tvůj vnuk, Rei.“ Snažil se být trpělivý a čekat, dokud se v ženiných očích neobjevil slabý náznak pochopení. 

„Hamal, Mesartim…“ zamumlala několik zdánlivě nesmyslných slov, avšak mladík pocítil náhlou úlevu. 

„Alfa, Gama.“ Odpověděl na její slova. 

„Vítej, hvězdičko. Mé prostřední dítě.“ 

„Ať den a noc stejné jsou, já s rodinou, pluji oblohou.“ Ta říkanka patřila jen jim. Pozdrav, který společně s babičkou vymysleli, když byl malý. V těch vzácných chvílích, kdy jí šílenství nekalilo rozum. V době, kdy ještě neznal historii své rodiny a měl ji rád. Vážil si jí. 

„Kde jsi byl? Máš se dobře? Počkej, mám tvé oblíbené sušenky.“ Jenny mladíka zahrnula otázkami a opět se pokusila vstát, ale Rei ji jemně zatlačil zpět. Při tom si všiml, jak moc hubená Jenny je. Pod oblečením  cítil vystupující kosti a až příliš jasně si uvědomoval únavu, která z ní čišela. 

„Jen seď, já pro ně dojdu.“ Vstal,  hodil do vyhasínajícího krbu dřevěné polínko a zmizel v kuchyni. Kde z poličky sundal vysokou keramickou dózu s dřevěným víčkem, dvě skleničky a z lednice vyndal džbán s pomerančovým džusem. To všechno vyskládal na tác a zanesl zpět do obýváku.