Parilis - Smutné Bradavice

Spojenec 1/3

Jakmile se přenesl do místnosti, hodil s batohem na zem a rozčileně se svalil do nejbližšího křesla. Nevšímal si při tom dvou modrých pohledů, kterými jej počastovala dvojčata.

Hugo, ležící na pohovce, si odlepil knihu ve zlatém přebalu z obličeje a s povytaženým obočím se zadíval na nevlastního bratra, zatím co Rose, způsobně sedící v křesle, s nohou přehozenou přes nohu, jen pozvedla oči od knihy, která jí ležela v klíně a zadívala se na Jamese pohledem, který mu až nápadně připomínal přísný výraz profesorky McGonagallové.

,,Řekneš nám, co tě tak rozhodilo?” lehce sklonila hlavu a zadívala se na tmavovlasého mladíka přes horní okraj svých imaginárních brýlí. James nějakou chvíli neodpovídal, než si s povzdechem promnul kořen nosu a potřásl hlavou.

,,Fred.” to jediné slovíčko stačilo k tomu, aby jeho sourozenci okamžitě pochopili. Rose se zamračila, zatím co Hugo vystřelil do sedu a knihu odložil na stůl.

,,Co po tobě zase chtěl?” rusovláska si zachovávala svůj nezúčastněný výraz, přes to že uvnitř byla napnutá jak pružina. Instinktivně za chlapcovým chovánín hledala další úskok, přes to, že Parilis se ho v dopisech zastávala.

Rose s bratry mu však nedokázali odpustit. Možná, že kdyby se jednalo jen o Parilisino odhalení veřejnosti, dívali by se na celou věc trochu jinak, ale tady šlo o něco víc. Vždyť na tu malou byla použita smrtící kletba!! A bylo jedno, že to svým způsobem odvrátilo zkázu mnohem rozsáhlejší, než by byla bývala smrt jediné studentky.

Rose děkovala samotnému Merlinovi za to, že se Parilis narodila s tak silnou magií, protože bouře, která tu střapatou čarodějku často sužovala, byla tehdy to jediné, co ji dokázalo udržet naživu.

Parilis stihla na poslední chvíli nasměrovat tu ohromnou vlnu magie, která hrozila dalším výbuchem, proti kletbě, kterou na ni seslal jeden z pracovníků ministerstva. Tehdy jí to zachránilo život, Rose však pochybovala, že podruhé by Lily měla to samé štěstí.

,,Chtěl si promluvit.” pokrčil James rameny a nevšímal si Hugova nesouhlasného odfrknutí. Rusovlasý mladík si mlčky vyměnil jeden vševědoucí pohled se svou sestrou. Oběma bylo jasné, že ta 'Promluva', neprobíhala zrovna podle plánu, soudě podle toho, jak se tmavovlasý mladík tvářil.

,,No!” Rose energicky zaklapla knihu a vstala z křesla. Rozhodnuta, že už bylo dost chmurných myšlenek a je na čase trochu rozveselit náladu.

,,Asi bychom se měli dát do hledání. Jamesi, jestli ti to nevadí, zabrala jsem si ten malý pokojík uprostřed schodiště.” mrkla nevinně na staršího bratra, který se skláněl pro svůj batoh, ležící mu u nohou. Jen se na ni líně zadíval a zavrtěl hlavou, načež se otočil s němou otázkou na Huga. Ten se jen zazubil a v němé odpovědi pokrčil rameny.

,,Mysleli jsme, že bys ho chtěl.” nepřestával se culit, zatím co starší mladík jen se zaúpěním protočil očima. V duchu se však pobaveně šklebil. Ti dva ho měli dokonale přečteného.

Přehodil si těžký batoh přes rameno a zamířil k nenápadnému schodišti, které bylo schované za starým gobelínem v zadní části místnosti. Vlastně na ně narazili zcela náhodou na konci minulého roku. Už ani nevěděl, co je vedlo k tomu zkusit na ty staré cihly to jednoduché, odemykací kouzlo, které jim jednou ukázali rodiče.