Parilis - Smutné Bradavice

Ale vy to víte 2/3

Hodil do sebe obsah sklenky a natáhl se k malému stolku, aby si dolil. Netušil, co čekal. Věděl, že to ta osoba jednou vzdá. Vždyť... Celý to byl jeden velký nesmysl!

Zavrtěl hlavou a pozvedl broušenou sklenku ke rtům. Vypil na ex a opět si dolil. Oči již lehce zamlžené alkoholovým oparem.

„Blbost!“ zavrčel, když mu pohled opět sklouzl ke krbové římse. Promnul si oči, aby si z mysli vymazal ten děsivý obraz hořícího přístavu a zavrtěl hlavou, aby odehnal ten přízračný hlas, který jej nabádal, aby se vrátil zpět. Který mu říkal, že ještě nemá zemřít, přes to že jeho srdce se už dávno vzdalo.

Kdyby nebyl tak znechucený reakcemi vlastního těla, promnul by si tvář, aby z ní smyl ten něžný dotek drobných prstíků, který stále cítil na zjizvené kůži.

Trhnul sebou, když se náhle místností prohnalo zaklepání na dveře. Jen tři rychlá ťuknutí. Krátká a rázná.

Líně stočil pohled za sebe a rozmýšlel se, zda by měl otevřít, nebo dělat, že neexistuje. Ta druhá myšlenka se mu zamlouvala mnohem víc. Opět si dolil a chystal se napít, ale ten otravný zvuk se ozval znovu. Tentokrát hlasitěji a rázněji. Neznámý stál za dveřmi a evidentně se nechystal odejít, soudě podle toho, že ťukání nepřestávalo. 

Severus cosi zavrčel a vstal. Svět se s ním mírně zhoupl, přes to našel sílu jít dál. Cestou se snažil vystřízlivět. Mrkáním zahnat tu slastnou otupělost, do které postupně upadal. 

„Co je!“ prudce rozrazil dveře a zůstal strnule zírat na nebelvírskou studentku, která si jej upřeně měřila modrým pohledem. 

„Co tu chcete!!“ vyštěkl. Doufal, že když bude dostatečně nepříjemný, dívka odejde a on se bude moct vrátit ke svým chmurným myšlenkám a láhvi ohnivé whisky.

Rose se však jen zašklebila a zvedla balíček do úrovně mužových očí. 

„Myslel jste si, že na vás opět zapomněla?“    

Profesor Lektvarů několik dlouhých vteřin jen němě zíral na hranatý balíček, než beze slova ustoupil a nechal dívku projít. Až po té si uvědomil, že měl protestovat. Vyhodit ji nebo se alespoň tvářit pobouřeně. Ani jedno z toho však nezvládl. Jeho mozek si odmítal přebrat informace, které mu byly poskytnuty. 

Zamrkal.

„Opět?“ zopakoval zmateně. Nechápal, jak mohla Rose Weasleyová vědět, že minulé Vánoce nedostal svůj obvyklý balíček. Dárek od neznámého odesílatele. Až později mu došlo, že jej mělo zaujmout něco jiného.

Zapomněla? Zavrtěl hlavou, ale alkohol stále dělal své. Jako kdyby veškeré dění vnímal skrze mlhu, která s každou vteřinou houstla.

Ona? Přimhouřil oči a sledoval dívku, která se rozhlédla po pokoji, načež sáhla po své hůlce a vyčarovala si vlastní křeslo. Pohodlně se usadila a balíček si položila na kolena. Zadívala se na něj tím zvláštním pohledem, který tak nesnášel.

„Netvařte se tak nechápavě, pane profesore.“  zašklebila se pobaveně a rukou jej vyzvala, ať se posadí. Zmatený profesor ji uposlechl, aniž by nad nastalou situací více přemýšlel.

Ona?

„Proč tu jste.“ zavrčel, ale neznělo to tak děsivě, jak zamýšlel. Rose na rtech stále pohrával ten jemný úsměv, který profesora vytáčel k nepříčetnosti. Konečky prstů jemně přejela po zeleném papíře a na jeden z nich natočila stříbrnou stuhu.

„Chtěla jsem se jen ujistit, že jste vážně zapomněl.“ zvedla oči od balíčku a skrze prameny vlasů si pečlivě prohlížela tvář muže před sebou.

„Zapomněl?“ zopakoval jako ve snách a marně se snažil donutit mozek, aby pracoval rychleji. Něco mu tu unikalo. Něco hodně zásadního. Jen netušil co.

Ona? Mračil se víc a víc. Dívka si povzdechla a snad jen proto, aby jej naštvala, změnila téma.

„Ani jeden z nich jste nerozbalil, že?“ svou otázkou donutila profesora ještě více se zamračit.

„Nerozbalil?“ poprvé po dlouhé době si připadal jako malý klučík, který nechápe svět dospělých. Jako dítě, stojící před těžkou zkouškou, na kterou nezná odpověď.

„Kdyby jste je rozbalil, mohl jste si ušetřit spoustu těžkostí.“ poklepala si na místo na krku. Přesně to samé, kde Severus Snape měl jizvy po Naginiho útoku. Dalo mu hodně přemáhání, aby si po tom místě nepřejel prsty. 

Nálada v místnosti ještě více potemněla. Alkoholem zakalené myšlenky se pomalu začaly probírat k životu a ty nenápadné náznaky.... střípky informací mu začaly dávat dohromady děsivý obraz. 

Něco z těch myšlenek se mu muselo promítnout v pohledu, protože Rose se na něj jen usmála a vložila mu do rukou balíček, který byl těžší než vypadal.

Zvedl k ní vyděšený pohled s němou otázkou. Dívka se jen smutně pousmála a pokývala hlavou.

Oči se zoršířily a on se prudce nadechl. Ne! To nemohla být....

„Vy to víte, pane profesore. Kdo byla ta osoba, která vás zachránila. Osoba, která s vámi zůstala až do rána. Která na vás po celou dobu dávala pozor.“ mluvila tiše a po celou dobu nespouštěla pohled z černých očí. Přesně tak poznala okamžik, když si profesor uvědomil pravdu.

„Měla bych jít. Asi teď budete chtít být sám.“ vstala a pomalu se vydala ke dveřím. V nich se ještě naposledy otočila a zahleděla na nehybnou postavu, sedící v křesle.

„Veselé Vánoce.“ pronesla tiše, než za sebou zavřela dveře. Na chodbě se na chvíli zastavila a opřela o tvrdé, dubové dřevo. Teprve teď si dovolila dát najevo, jak moc ji pohled na zlomeného profesora šokoval. 

Ruka jí vystřelila ke rtům, aby utlumila roztřesený vzlyk. Trvalo několik minut, než se dokázala uklidnit. Než donutila hlas přestat se chvět.

Zaklonila hlavu a zadívala se na kamenný strop.

„Možná, že tě přeci jen měl alespoň trochu rád.“ pronesla k nikomu určitému, než se odlepila ode dveří a vydala se chodbou pryč.

Potřebovala být teď chvíli sama.