Parilis - Smutné Bradavice

Zákaz Famfrpálu 2/2

,,Tohle jsi vážně nemusel.” procedil Hugo mezi přísně sevřenými rty. Naposledy toužebně pohlédl na stůl, plný lákavého jídla, než se otočil a raději se rozhodl následovat svou sestru do hlubin bradavického hradu.

James nad tím vším jen zavrtěl hlavou. Obešel zkoprnělého bratránka a vydal se ke svému místu u stolu, ale to už se k němu od učitelského stolu hrnul Neville. Profesor Bylinkářství se netvářil zrovna přívětivě, jak si James se zpožděním uvědomil, a když se muž zastavil jen několik kroků od mladíka, přísně si jej změřil zamračeným pohledem.

,,Až se najíš, přijď za mnou do kabinetu. Potřebuji s tebou mluvit.” promluvil nesmlouvavě, než ráznými kroky zamířil pryč. James chvíli sledoval, jak za profesorem vlaje jeho kouzelnický plášť a v duchu se oklepal, jak mu ten obrázek připomněl jeho nenáviděného profesora. Potlačil zoufalé zasténání a raději se sesul na lavici vedle Patricie. Sice ji nemohl vystát, ale od určité doby si navykl jíst v její přítomnosti.

****

S hlubokým nádechem zaklepal na dveře kabinetu profesora Bylinkářství a okamžik na to už bral za kliku a vstupoval dovnitř. Měl pocit, jako kdyby vstoupil do jednoho z těch obrovských skleníků, které stály na školních pozemcích, ovšem tato místnost byla mnohem menší.

Opatrně překročil šlahoun nějaké podivně vypadající rostliny a hbitě se vyhnul hladovým úponkům drobného osidla, které se k němu natahovalo z tmavého kouta. Sklonil hlavu, aby se rozježenými vlasy nezachytil v pavučinových listech jemničky a překonal těch několik metrů ke stolu, za kterým seděl profesor Bylinkářství.

Odsunul židli a zůstal překvapeně hledět na květináč s bludičkou.

,,Och, promiň, Jamesi, mohl bys tu rostlinu dát stranou? Děkuji.” mávl Neville rukou, aniž by zvedl pohled od domácích úkolů, které opravoval. Mladík tak jen pokrčil rameny a zvedl květináč se svítivě modrou květinou, jejíž květ se podobal růži. Okvětní plátky hrály všemi odstíny modré, až se v určitém úhlu zdály téměř do fialova. Smaragdově zelený stonek se už na pohled zdál nesmírně křehký a celkově rostlina působila dojmem, jako kdyby byla pouhým přízrakem.

Jen nehmotný obraz, tak jemný, že jej i sebenepatrnější větřík dokáže rozfoukat doztracena. James však věděl, že jakmile se rostlina utrhne, zhmotní se. Musí se však vědět jak na to, jinak zmizí jako ta pověstná pára nad kotlíkem. Navíc to byla rostlina velice těžko sehnatelná, proto jej překvapilo, když ji našel u svého strýce na židli.

Bezradně se kolem sebe rozhlédl, s květináčem stále v rukou a marně se snažil přijít na to, kam rostlinu uložit. Věděl, že jakmile na ni dopadne paprsek slunečního světla, bludička se poleká a zmizí, proto odsunul květník s broukající mandragorou a na jeho místo postavil ten, jenž držel v rukou. Nerudná mandragora se jen zavrtěla a zamračeně vykoukla ze svého kamenného příbytku, načež jen něco nesrozumitelně zamrmlala a opět se zahrabala do nadýchané zeminy.

James se s pobaveným úsměvem otočil, jen aby zjistil, že jej Neville zkoumavě pozoruje. Pohledem těkajícím mezi zářivou bludičkou a mladíkem. A hnědovlásek si se zpožděním uvědomil, že udělal jednu velkou chybu. Přes to se zatvářil zmateně a obočí mu vystřelilo vzhůru.

,,Co je?”

,,Nic.” odpověděl po nekonečné chvíli ticha profesor a rukou mu pokynul, ať se konečně posadí. Při tom odsunul stranou hromádku již opravených úkolů a zapřel se lokty o desku svého pracovního stolu.