Parilis - Smutné Bradavice

Věštba 1/3

James sebou trhnul, když se na chodbě ozvaly kroky a v železném zámku na dveřích zarachotil klíč. Musel odolat nutkání zakrýt si rukama uši, když panty táhle zaskřípěly, jakmile kdosi otevřel dveře. 

Překvapeně zamrkal. Už? Jediná myšlenka mu vykouzlila pobavený úšklebek na tváři a jeho zaplavil nezměrný pocit úlevy. Jediné, co mu dělalo starosti, bylo, jak jsou na tom jeho přátelé. Největší starosti si dělal o Zooey. Jestli celou dobu používala Ronanovi oči...

Bystrozor jej hrubě popadl za límec školní košile a škubnutím jej postavil na nohy. Vyvlekl chlapce na chodbu, kde se měl poprvé po dvou měsících setkat se svými přáteli. 

Všichni byli značně pohublí, špinaví a neustálá přítomnost mozkomorů si taky vyžádala svou daň, ale jinak vypadali v naprostém pořádku. Hugo se na svého nevlastního bratra jen vesele zazubil, načež pohled stočil na sestru a starostlivě si změřil Xiu. To už však z poslední cely spíše vynesli, než že by sama vyšla, Zooey, která držela víčka sotva otevřená.

Dětem z toho pohledu přeběhl mráz po zádech.

,,Zoo!” Xia se pokusila k sestře přiblížit a vzít ji za ruku. Chtěla se s ní podělit o životadárnou enegii, ale dva Bystrozoři s ní hrubě trhli a varovně se na dívku zamračili. Ano, sice měli rozkazy je pustit, ale stále mezi nimi a dětmi panovala jistá nevraživost, která se za těch několik dlouhých týdnů jen vystupňovala.

,,Nikam! Na tlachání budete mít času dost!” škubnul Bystrozor pouty a Xia klopýtla dozadu. S nenávistí se zadívala na své věznitele, načež s omluvou pohlédla na svou sestru. Ničilo ji ji takto vidět. Na prahu vyčerpání a nemoci jí nijak pomoci. Zooey však pozvedla hlavu a mírně se na svou mladší sestru usmála. V unavených očích jí probleskla malá jiskřička šibalství, než opět pohasla a dívce se opět podlomila kolena.

Bystrozoři ji museli znovu podepřít, načež se vydali chodbou k východu. 

****

V nemocnici sv.Munga panoval naprostý klid, jako tomu už dlouho nebylo. Nikdo nepřiváděl zraněné, za dveřmi ordinací nečekaly zástupy kouzelníků, čekající na ošetření a dokonce z chodeb zmizel i dav novinářů, lačnící o novinkách ohledně zdravotního stavu Harryho Pottera. Ti teď měli na práci něco mnohem důležitějšího. Snažili se pro sebe ukořistit první rozhovor s čerstvě propuštěnou pěticí bradavických studentů. A tak si mohli bystrozoři, držící stráž před pokojem zázračného chlapce, konečně trochu odpočinout.

Nikdo si tak nevšiml tichého stínu, který se mihnul chodbou. Proklouzl kolem pochrupujících stráží a nespatřen za sebou zavřel dveře pokoje č.402.

Cathrin si z hlavy stáhla kápi svého světlého pláště a potichu přistoupila k lůžku, na kterém spal černovlasý muž. Při tom minula nehybnou postavu v černém plášti, mlčky sedící na jediné židli, která se v  pokoji nacházela.

,,Ještě se neprobudil.” přivítal ji s mírnou výčitkou v hlase černovlasý chlapec. V hloubi duše věděl, že to není chyba jeho kamarádky, přes to doufal, že dívka bude znát nějaké řešení. Nějaké kouzlo, které by mohlo spícího muže probudit. Donutit jej otevřít oči, aby mu mohl říct, že všechno zase bude v pořádku. Jako když byl dítě a provedl něco obzvlášť hloupého. On byl vždy ten, kdo se jej zastal. Kdo se snažil přemluvit ty nabubřelé starce z rady Starších, aby byli na chlapce mírní. Ten muž, uvězněný ve světě, do kterého nepatřil. Bez možnosti vrátit se ke své rodině, která mu tak moc chyběla.