Parilis - Smutné Bradavice

Druhý útok 2/3

Už zase kolem něj zuřilo ohnivé peklo a jeho bolelo celičké tělo. Špatně se mu dýchalo a on cítil, jak z něj každým okamžikem vyprchává život.

„Vrať se. Udělej to pro ni.“ opět v mysli uslyšel ten hlas a veškerá bolest náhle ustala. Vedle něj kdosi zpíval a drobná ručka se štíhlými prstíky mu z tváře stírala špínu a krev.

„Budete v pořádku,  pane profesore. To bude dobré.“
Zamrkal a pokusil se zaostřit na osobu, sedící vedle něj. Všechno však zahaloval ten podivný plamen, který svému okolí dodával safírový nádech tajemna.

„Zůstanu tu, nežšš váss najdou.“ Temnotu prozářil úsměv. Neviděl jej, ale cítil. Byl si jistý že ta osoba, která jej tak starostlivě opečovává, se usmívá.

Opět se pokusil zaostřit na osobu, sedící vedle něj, ale zář těch podivných plamenů jej oslepovala. Zamračil se. Pokusil se posadit, ale čísi ruce jej zadržely. Podvolil se mírnému tlaku a na chvíli si dovolil zavřít oči. Snažil se potlačit touhu na všechno zapomenout a nechat se unášet spánkem, který jej tak vytrvale lákal do své náruče.

Pevněji semknul víčka k sobě a odolával nutkavé potřebě rozkašlat se. Kouř jej škrábal v krku a oči za zavřenými víčky pálily. Hlava mu třeštila a moc mu nepomáhalo, že s ním kdosi zběsile třese. Zpěv nahradil křik a hukot rozzuřeného živlu.

Severus Snape se s prudkým zalapáním po dechu prudce posadil a vzápětí se rozkašlal, jak jej kouř dráždil v krku.  Po tvářích mu tekly slzy smíšené s popelem a plíce se mu bolestivě svíraly.

„Opatrně, pane profesore.“ Nad ním se skláněla postava ve smaragdově zeleném plášti.  V ruce držela ebenovou hůlku se smaragdovou kresbou a o kus dál postávala další zahalená postava. Runy na její hůlce žhnuly a jen díky kouzlu se dům ještě zcela nezřítil.

„Musíme odsud rychle pryč. Dokážete se postavit?“ neznámý si jej nepřestával starostlivě prohlížet. Severus na sobě cítil ten pronikavý pohled, přesto že jej neměl možnost ve stínu kápě zahlédnout.

Zmohl se jen na němé přikývnutí. Zapřel se rukama o špinavou zem a pokusil se vstát. Ruce se mu však ihned podlomily a nebýt paží, které jej pohotově zachytily, opět by se zřítil do ohořelých trosek.

„Ukažte, pomůžu vám. Šestý!“ neznámý uchopil bradavického profesora pod paží a pomohl mu vstát. Jeho spiklenec k nim okamžitě přispěchal a podepřel muže z druhé strany. Společně pak vyklopýtali z hořícího domu, který se za nimi okamžitě zřítil.

„Uff, to bylo o fous.“ Šestý pomohl černovlasému muži posadit se na trávník, poprášený šedým popílkem a ulehčeně si oddechl.

„Equo! Šestý! Jste v pořádku?“ zpoza rohu ulice vyběhly dvě postavy. Vyšší z nich měla na sobě zlatý plášť, kdežto jeho společník rubínový.

Oba mladíci ve smaragdově zelených pláštích souhlasně přikývli a Equo, jak si Severus domyslel, ukázal na něj.

„Foxi, mohl by jsi se na profesora podívat? Propadla se pod ním podlaha a byl nějakou dobu v bezvědomí.“

Fox souhlasně přikývl a přikročil blíž. Několikrát nad černovlasým mužem zamával hůlkou, načež se zamračil a sáhl do svého pláště pro malou lahvičku oranžovo žluté tekutiny.

„Máte naražená žebra a lehký otřes mozku, jinak jste měl štěstí. Těch pár oděrek by se mělo brzy zahojit, ale stejně bych byl rád, kdyby se na vás podíval ještě někdo jiný. Tohle zatím vypijte, mělo by se vám ulevit. Nadýchal jste se až příliš kouře.“ předal profesoru lektvarů skleněnou lahvičku, načež se opět postavil na nohy a rozhlédl okolo.

„Nevíte, jestli byl ještě někdo zraněn?“

Šestý se zahleděl na oblohu a na okamžik kolem něj zavířila magie, než potřásl hlavou.

„Ne, zdá se, že všichni civilisté už jsou v bezpečí. Na severu ještě probíhá pár soubojů, ale brzy by měl být všemu konec.“

„Dobrá.“ Equo pokýval hlavou, zatím co nespouštěl oči z profesora, který si nedůvěřivě prohlížel obsah malé ampulky.

„Nebojte se, není v tom jed.“ musel se v duchu na profesorovým nedůvěřivým chováním ušklíbnout.

„Neviděl někdo z vás Runu a Dizzy? Během té šarvátky se nám ztratily z dohledu.“ promluvila osoba v rudém plášti a Snape si překvapeně uvědomil, že je to dívka. Upřel na ni své černé oči, než se konečně rozhodl uposlechnout a vypít ten podivný obsah.

Okamžitě se mu po těle rozlilo příjemné teplo a veškerá bolest ustala. Plíce se uklidnily a on se mohl konečně zhluboka nadechnout bez toho, aby se ihned začal dusit.

„Musíme je najít, Dizzy na tom nebyla zrovna nejlépe, co když…“ z obav ji vyrušil průzračný patron, který se u nich náhle zjevil. Malá lasička se objevila téměř odnikud. Vběhla mezi ně a zůstala stát přímo před Equem.

„Potřebujeme pomoc! Je jich na nás moc!“ vykřikla kouzlem pozměněným hlasem, načež se rozběhla zpět cestou, kterou přišla. Čtveřice se po sobě vyděšeně rozhlédla.

„Kitsune a Šestý půjdou se mnou. Foxi, ty zůstaň s profesorem.  Odveď ho k jeho lidem a pak se k nám připoj. Pošleme ti patrona, abys nás našel.“ zavelel mladík ve smaragdově zeleném plášti, než se společně se svými dvěma přáteli rozběhl za vzdalujícím se patronem.

Fox se za nimi chvíli díval, než pomohl profesorovi na nohy a přes to, že muž značně brblal, podepřel jej a s hůlkou připravenou kdykoliv se bránit jej pomalu odváděl z toho hrozného místa.

****

Začínala se bát. Její sestra zase upadla do toho podivného tranzu a kolem nich se to hemžilo Stíny. Na poslední chvíli se jí podařilo na zem nakreslit poslední ochranou runu a dokončit tak kouzlo, které je mělo udržet v bezpečí do té doby, dokud nepřijdou posily.

Vyslala odzbrojující kouzlo skrz neviditelnou stěnu a s jistým pocitem vítězství zaznamenala, že kouzlo zasáhlo cíl. Její radost však netrvala dlouho, protože poražený Stín ihned nahradily dva další a do bariéry udeřilo několik silných kouzel najednou.

Runa s hrůzou sledovala prasklinky, které se rozběhly po vyčarované štěně. Chybělo už jen málo, aby Řád bariéru prolomil.

„No tak, sestřičko, vzbuď se prosím.“ pokusila se Dizzy probrat, ale ta jen dál bezduše zírala kamsi mimo prostor a čas.

Runa zaklela. Tohle opravdu nebyla vhodná chvíle na nějakou vizi. Teď jim šlo o život! Bariéra se pod nárazem obzvlášť silného kouzla roztříštila na drobné střípky a Runa rychle pozvedla ruku s hůlkou.

„Protego Maxima!!“ vykřikla, aby je uchránila před vrženou kletbou. Síla nárazu ji však odhodila dozadu a ona se hlavou udeřila o hrubou stěnu napůl zbořeného domu. Ucítila teplý pramínek, který si začal razit cestu skrze její vlasy a bolestivě sykla, když prsty nahmatala pulzující ránu.

Skrze mžitky zamžourala na přibližující se rozmazané postavy, ale všechny jí splývaly v jednu. Pokusila se pozvednout ruku s hůlkou, ale ta byla najednou až příliš těžká.

Kdosi na ni mluvil.

Zamrkala a musela vynaložit veškeré úsilí, aby se jí podařilo zaostřit na tvář muže, který se nad ní skláněl s triumfálním úšklebkem na tváři, která jí z nějakého důvodu byla až moc povědomá.

Zamračila se a pokusila se naslouchat jednotlivým slovům, ale ty pronikavě zelené oči odváděly její pozornost. Prohlížela si tu povědomou tvář rámovanou ebenově černými vlasy i oči v barvě smrtící kletby, když tu náhle jí myslí probleskla vzpomínka na jistý obrázek. Oči se jí rozšířili poznáním.

„Harry Potter!!“ zasípala skrze popraskané rty.