Parilis - Smutné Bradavice

Ve vlaku 1 /2

Byl poslední den prázdnin a nástupiště 9 & ¾ jako pokaždé touto dobou hlučelo životem. Smíchem a veselým rozhovorem. Ze všech stran na sebe pokřikovali žáci Bradavic, kteří se už nemohli dočkat, až nadejde další školní rok. Nadšeně se vítali a dřív, než se s nimi jejich rodiče stihli pořádně rozloučit, už spěchali obsadit nějaké volné kupé, kde by si v klidu mohli povyprávět o všem, co se za ty dva měsíce odloučení událo.

Nad vším tím hlaholem, radostným pokřikováním, houkáním sov a poletováním očarovaných vlaštovek se však vznášel podivný oblak obav, který dospělé nutil být nestále ve střehu, připraven kdykoliv sáhnout po své hůlce. Cosi jim tiše našeptávalo do uší v tichém varování, aby své ratolesti nenechávali mimo bezpečnou náruč domova či školy, protože další období válek už pootevřelo dveře a začalo vystrkovat své nebezpečné spáry. Ničilo a bralo životy.

Hodiny na nástupišti ukazovaly za pět minut jedenáct, když se, jako každý rok pozdě, tajným průchodem prohnala rudovlasá skupinka v čele s temně hnědovlasým mladíkem. A ač se to zdálo nemožné, jako kdyby někdo v té chvíli pozvedl svou hůlku a pronesl tišící kouzlo. Na několik vteřin všechen hovor a smích ustal a oči všech se stočily na trojici Nebelvírských studentů, kteří před sebou tlačili své vozíky. Kouzelníci jim automaticky ustupovali z cesty a ostražitě je pozorovali, když kráčeli k vlaku.

Ani jedno ze tří dětí nevěnovalo svým rodičům víc, než jedno vlažné rozloučení. Natož aby se zabývaly tím, že na ně zírají téměř všichni kouzelníci a čarodějky, kteří se rozhodli vyprovodit své drahocenné děti na vlak. Bez zájmu o své okolí nastoupily do vlaku a teprve ve chvíli, kdy zmizely v chodbičce mezi kupéčky, na nástupišti se opět rozproudil hlahol.

Hermiona si povzdechla, když pohledem doprovázela své milované ratolesti ke dveřím vlaku, kde jí zmizely z dohledu. Chvíli čekala, že zahlédne jednu z rudých kštic v některém z okének, jak na ni s úsměvem mává, než svou snahu raději vzdala. Bylo to zbytečné.

Od události, která se stala krátce po Vánocích v prvním ročníku, se jí Hugo a Rose odcizili. Už si za ní nechodili pro rady, ani se jí nesvěřovali tolik, jako když byli malí. Někdy měla pocit, že se jim s Ronem děti vyhýbají.

Měla o ně strach. Pokoušela se s nimi promluvit. Snažila se jich opatrně vyptat na nějaké informace o té malé podvodnici, ale pokaždé, když jen okrajově zmínila téma Parilis, všechny tři děti jako na povel zmlkly a rázem jí neměly co říct. A nic nepomohlo. Ať se jich zkoušela ptát po dobrém, nebo po zlém.

Snažila se být trpělivá, ale všechno to trvalo už moc dlouho. Jak ráda by měla zpátky své dvě malé, hodné děti a rošťáka, kvůli kterému jí ze školy téměř ob den chodily zoufalé dopisy se stížnostmi od Minervy, která si s tím hnědovlasým Pobertou už přestávala vědět rady.

Dopisy sice chodily stále, ovšem jejich obsah se značně změnil. Už se nejednalo pouze o dětské vtípky a nevinné porušování školního řádu. Nyní se v nich hovořilo o jejich častých návštěvách ošetřovny a neznámých zraněních, o kterých odmítaly děti prozradit, kde k nim přišly.

O odmlouvání učitelům a jejich neustálému boji proti tomu šaškovi z Ministerstva, který měl za úkol dohlédnout na to, aby se už do školy nedostal nikdo, jako byla Parilis.

O tom, že ani jedno z dětí téměř nechodilo na hodiny, a přes to byly jejich známky nejlepší z ročníku. Jejich testy byly vždy ohodnoceny jako výborné, přes to, že nikdo nikdy neviděl, že by některý z nich vzal do ruky učebnici.