Parilis - Smutné Bradavice

Šestý 2/2

Opatrně nakapala do vroucího lektvaru pár kapek čiré tekutiny z maličkého flakonku a lehce při tom mhouřila oči, v očekávání dalšího výbuchu. Naštěstí se tak nestalo a Cathrin si mohla částečně oddechnout.

Rychle ztlumila žár, a jakmile se obsah kotlíku změnil v nehezkou hnědou břečku, hůlkou lektvar zamíchala pětkrát po směru hodinových ručiček a třikrát proti. Po té žár opět zvýšila a kápla do připravovaného lektvaru kapku měsíčního zlata a krve jednorožce. Chvíli počkala, dokud tekutina nezměnila barvu z blátivě hnědé na okrově žlutou.

Ve chvíli, kdy se na hladině začaly tvořit velké bubliny, žár opět ztlumila a pozvedla hůlku. Tentokrát celý proces obrátila. Nejprve obsah kotlíku zamíchala třikrát proti směru hodinových ručiček a pak teprve pětkrát po směru. 

,,Máš to?” Als, který po celou dobu pouze tiše přihlížel, nadšeně poposedl a naklonil se kupředu. Vlkodlačí slečna, která mu věrně ležela po boku, zvedla hlavu z předních pacek a zvědavě ji naklonila na stranu. I ona byla zvědavá, zda se tentokrát lektvar povedl. Naštěstí to vypadalo, že Cathrin je se svou prací u konce.

Zmírnila žár pod kotlíkem na úplné minimum a s hlubokým výdechem odstoupila od svého pracovního stolu. Stále si však nedovolovala projevit přílišnou radost. Stále se ještě mohlo všechno pokazit.

,,Zatím si nejsem jistá, ale vypadá to tak.” radostně na děti mrkla. ,,Uvidíme za šštvrt hodiny.” 

****

Přenesl se s nimi přímo do Bradavického hradu, poblíž Komnaty nejvyšší potřeby a unaveně se zhroutil. Naštěstí jej dívka opět stihla zadržet.

,,Potřebuješ si odpočinout.” starostlivě si jej prohlížela, stejně jako její spolužačka. Ani jedné z dívek se nelíbilo, jak moc je chlapec vyčerpaný. Oproti nim si s tím jejich společníci hlavu moc nelámali. 

,,Svatý Merline, to bylo skvělý! Vsadím se, že Brian s Brickem puknou závistí.” chlapec ve zlatém plášti nadšeně poskočil a sundal si kápi. Casey se na své spolužáky nadšeně šklebil a zdálo se, že mu ani nevadí krvavý šrám, který se mu táhl po levé tváři. Naštěstí se jednalo jen o malé škrábnutí, přes to že to vypadalo děsivě.

Jasey si sundal kápi safírového pláště. Na tváři stejně šibalský úsměv, jako jeho dvojče.

,,Chlape, tohle bychom měli někdy zopakovat.” sundal si z ramen plášť a podal jej Pandoře, která si už také sundala svůj vypůjčený, smaragdově zelený.

,,Merlin chraň!” kapitánka famfrpálového týmu po mladším chlapci šlehla naštvaným pohledem. Ani ona se nevyhnula několika oděrkám, přesto že byla v používání kouzel mnohem zkušenější, než její čtyři společníci. 

„Myslíš, že to k něčemu bylo?“ Isobell si mezi prsty pohrávala s klouzavou látkou červeného pláště. Její otázka jako kdyby všechny vrátila nohama pevně na zem. Nejistě se po sobě podívali, než stočili své pohledy na Šestého, který měl stále ještě zahalenou tvář. A on byl najednou rád, že mu obličej kryje stín kápě. Nikdo z nich si tak nemohl všimnout nejistoty, která mu na chvíli zaplála v očích. Přesto se donutil hrdě zvednout hlavu. 

„Ano, pomohlo.“ Svými slovy si však tak jistý nebyl. Pětici nebelvírů to však zdá se stačilo. Svorně se usmáli, načež Isobell rychle odběhla. Ještě na ně stačila křiknout cosi o nějakém rande, než jim zmizela z dohledu. 

Casey a Jasey se na sebe zašklebili. 

,,Asi by jsme se měli taky jít podívat, jak vypadá naše alibi.“ Ovšem dřív, než stihli domluvit, otřásl hradem mohutný výbuch a vzápětí se chodbami rozlehl ohlušující řev profesora lektvarů. 

„COLLINSOVI!! WOODOVI!!“ Dvojčata se pobaveně zašklebila, než odběhla zjistit, jaké alibi jim bratři Colinsovi přichystali.

Děvčata nad nimi jen potřásla hlavou. Ti dva vtržníci byli opravdu nepoučitelní. Na druhou stranu... o kolik horší je nějaká ta lumpárna s tím, co dělali před chvíli? 

Pandora se staroslivě zadívala na zahaleného chlapce, který opět klopýtl a více se opřel o Patricii, která jej staostlivě pozorovala.

,,Vím, že bych už měla jít, ale...”

,,To je v pořádku. Já se o něj postarám.” Patty se na spolužačku vděčně usmála, a jakmile Pandora zmizela za rohem, pomalým krokem se rozešla směrem k obrazu, jen aby se mohli co nejdříve dostat do místnosti Zakladatelů, kde mladíka opatrně uložila na pohovku a nejistým hlasem zavolala skřítku. 

,,Jsou všichni v pořádku?” vypálila skřítka, sotva se zjevila po dívčině boku a už se starostlivě skláněla nad vyčepraným mladíkem.

Pomohla mu sundat smaragdový plášť a donutila jej vypít nějakou hnusnou břečku, po které by mu údajně mělo být líp. On si tím však nebyl jistý. Několika slovy Lucky ujistil, že nikomu z nich se nic nestalo, načež malá slečna s lehce mrzutým výrazem posbírala vrácené pláště, aby je opět upravila do původní podoby a odstranila z nich tu malou, nenápadnou runu, na které pracovala posledních několik dlouhých dní. 

Dvojice spolužáků náhle v místnosti zcela osamněla. Na stěnách visely prádné rámy od obrazů a on tomu byl pro jednou rád. Nejvíc ze všeho teď toužil zavřít oči a spát. Všechny starosti hodit za hlavu a na nic nemyslet. Jen tak se nechat unášet říší snů...

,,Tys jim to ještě neřekl, že ne?” Patricie se zamračeně zadívala na odpočívajícího mladíka. Ten sebou polekaně trhnul, načež líně otevřel oči a zamračený pohled jí oplatil. 

,,Ne, neřekl.”

,,A řekneš jim to?” Patricie si zvědavě prohlížela mladíkovu tvář. Ještě před pár dny by ji ani ve snu nenapadlo, že to bude zrovna on, kdo se na ni obrátí s prosbou o pomoc. 

,,No jasně, hned jak se vrátí.” odsekl ironicky a přetočil se na bok. Vůbec se mu nelíbilo, jakým směrem se tento rozhovor začíná zvrhávat. Na druhou stranu... Ano, Patricie měla pravdu. Možná by jim měl říct, kdo je, ale věděl, že minimálně jeden z nich by zuřil. A on si nechtěl Rose znepřátelit. Nechtěl si znepřátelit ani jednoho z nich. 

,,Měli by to vědět, Scorpiusi.” špitla Patricie tiše, ale chlapec ji už neslyšel. Těžká víčka mu klesla a on konečně usnul.