Parilis - Smutné Bradavice

Rozhodnutí Ministerstva 2/2

James seděl připoután na křesle v soudní místnosti a statečně čelil všem těm odsuzujícím pohledům. Jeho čtyři společníci už měli výslech za sebou a on jen doufal, že protilátka na Veritasérum z jeho organismu ještě nevyprchala. 

„Jste James Sirius Potter. Syn Harryho Jamese Pottera a Ginnevry Molly Weasleyové?“ začal ministr kouzel a měřil si jej při tom pohrdavým pohledem. James měl chuť zaskřípat zuby, ale ovládl se. 

„Ano.“ Zazněla sálem mladíkova pevná odpověď a několik porotců se po sobě nejistě ohlédlo. Bylo zjevné, že ne všichni zde přítomní souhlasí s tímto ministrovým přemrštěným jednáním. 

„Uveďte, jaký je váš vztah k Patricii Raddle?“ 

„Je to má sestřenice.“ Pronesl klidně a zcela tak ignoroval to náhlé nutkání odpovědět pravdu. Několik členů starostolce pobouřeně vyjeklo, avšak vše zaniklo v náhlém hluku, přicházejícím z chodby.  I přes tišící kouzla, která byla uvalena na dveře, doléhal k Jamesovi Hermionin rozzuřený hlas. A nebyla jediná. Podle nesrozumitelného šumu, jak se všichni navzájem překřikovali, to vypadalo, že se zde sešli všichni Weasleyovi.

Na probíhající výslech však neměla hlasitá hádka žádný vliv. 

James se celou situací náramně bavil. Pravda, nebyl zrovna v kdo ví jak záviděníhodné situaci, ale pokud bude mít Teddy štěstí... za všechny ty trable mu to stálo. 

Líně zvedl pohled a odpověděl na další otázku, která mu zatloukla ten pomyslný hřebíček do rakve. Pokusil se pohodlněji uvelebit a v duchu litoval, že nikdo z pěti odsouzených neovládá Nitrozpyt. 

Zavrtěl hlavou. 

,,Ne, nevím, kde se momentálně nachází.” uposlechl vábení Veritaséra a pro jednou se nevzpíral jeho účinkům. Zaměřil svou pozornost na ministra a okolní ruch tak zcela vytěsnil z mysli. Věděl, že ať už by jeho rodina namítla cokoliv, nic by nedokázalo  přesvědčit ministra kouzel o jejich nevinně. Proto jej ani nepřekvapilo, když si o dvě hodiny později jich všech pět vyslechlo rozsudek, odsuzující je k pobytu v Azkabanu. Koneckonců, Zooey je před touto budoucností varovala. 

***

,,Tohle přeci nemůžou! Vždyť nemají žádné důkazy!” rozčilovala se Hermiona, zatím co pila v pořadí už čtvrtý hrnek uklidňujícího lektvaru. Po té, co je sám ministr kouzel nechal vyvést ven z budovy, se všichni členové BA a Fénixů sešli v kuchyni na Grimmauldově námětí č.12.

Molly Weasleyová se ani nesnažila skrývat slzy. Snažili se. Opravdu se všichni snažili uchránit ty děti před tak strašným osudem, ale ničemu to nepomohlo. I přes jejich výslech pod Veritasérem, kdy nemohli lhát, byly ty děti odsouzeny.

Arthur Weasley stál vedle své ženy, starostlivě ji objímal kolem ramen a přemáhal vlastní vlnu emocí, která hozila, že jej pohltí. 

,,Opravdu nemůžeme něco udělat?” obrátil se na Kingsleyho, který, jakožto někdejší bývalý ministr kouzel, by mohl vědět o nějaké kličce, kterou by mohli využít. K jeho nesmírnému zklamání však muž jen zavrtěl hlavou. 

,,Je mi líto, Arthure. Pocketová hraje ministrovi na ruku. Během svého působení v Bradavicích nasbírala proti těm dětem mnoho důkazů. Sice nepřímých, ale to Zmatlala nezajímá. Oni byli ti, keří měli k té čarodějce nejblíže a lidé odmítají uvěřit, že by byli nevinní. Raději je odsoudí, než aby hledali pravdu někde jinde. Veřejnost chce mučedníka, a tak jí ho dají. O tom přece víte své, nemýlím se?” Pastorek stočil svůj hluboký pohled na manžele Weasleyovi. Ron jen bezmocně pokýval hlavou. Až příliš dobře si pamatoval dobu, kdy byl jejich terčem Harry.

,,Ale stejně... Oni a Qui Scitis? To už přehánějí! A Azkaban? To je příliš!” bouchl pěstí do stěny, až si o hrubou omítku odřel klouby na rukou. Celé to tvrzení mu přišlo jen jako za vlasy přitažená fikce. Smyšlený příběh, který vymyslel nějaký podřadný mudlovský autor.

Opět se v kuchyni strhla vášnivá debata. Všichni přítomní se předháněli v nápadech, jak pomoci těm pěti, které ovšem stejně nikam nevedli. Jen Severus Snape seděl mlčky u dlouhého stolu a zdálo se, že dění kolem sebe nevnímá. Zamračeně zíral na dřevěnou desku před sebou a probíral se vlastními myšlenkami. Vzpomínkou, která se mu čím dál častěji vracela, až na ni prve téměř zapomněl.

,,To je dobré. Budete v pořádku.” slova se mu zjevovala v mysli jako velký bílý nápis na černém plátnu, ačkoliv k nim nedokázal zařadit hlas. Určit, kdo promluvil. 

Pamatoval si dotek drobných dlaní, které jej vyrvaly z náruče smrti. Až moc malých, aby patřily dospělému člověku. Možná nějaký skřítek? Víla? To netušil.

,,Zůstanu u vásss, nešš vás najdou.” to podivně zkomolené slovo. Kterému i když nerozumněl, instinktivně vycítil, co znamená. 

Trhnul sebou a na okamžik se donutil opět vnímat probíhající rozhovor. Stačil však zachytit pouze dvě slova. Jediný název, než se mu myšlenky opět rozutíkaly všemi směry. Qui Scitis. Dlužil těm tajemným kouzelníkům život. Kdyby jej tam nenašli, mohl uhořet.

Uhořet...

Zamračil se a opět se vrátil k té dávné vzpomínce. Bylo na ní něco, co mu nedávalo smysl. Jen nevěděl co.

***

Plavovlasý mladík seděl na parapetu okna ve vsém pokoji a zatím co poslouchal chrápání svých spolužáků, četl si ve slabém světle svíčky dopis, který dostal předchozího dne od svého bratrance.

Nechtělo se mu tomu uvěřit! Toho muže si pamatoval pouze matně. Měl na něj jen pár mlhavých vzpomínek. Spíše jej znal z příběhů, které mu vyprávěli dospělí, které čítal v knihách...

Promnul v ruce malou lahvičku se vzpomínkou, načež tiše seskočil z parapetu a po špičkách se vydal pryč. Potřeboval myslánku a věděl, kde jednu hledat.

Naštěstí na Bystrozorské škole právě začínaly Vánoční prázdniny. Neměl  by tedy být problém, se nenápadně vytratit. Zítra měla většina studentů odjet domů. Byl si tedy jistý, že jej nikdo nebude hledat. Obzvlášť, když řediteli podstrčí svou vyplněnou žádanku. 

Vklouzl do ředitelny, a zatím co hledal ukrytou myslánku, zastrčil vyplněný pergamen dospod již orazítkované hromádky. Kouzlem si k sobě přivolal velkou stříbrnou misku a s hlubokým nádechem se ponořil do neznámé myšlenky.