Parilis - Smutné Bradavice

Luckyino tajemství 3/3

Ahojky, je tu neděle a s ní další dílek Parilis. 😊 Dneska konečně poodhalíme tajemství, které malá skřítka ukrývá. Najde se tu někdo, kdo tuší, co by to mohlo být? 😉

Ziwa Arlett

James si protřel oči, jako kdyby se snažil porozumět, co se to kolem něj děje. Unavená mysl mu našeptávala, že mu jedna zásadní informace uniká, on ale nevěděl jaká. Proto se s tichým zamumláním díků natáhl po křupavé houstičce a plátku sýra, při čemž nepřestával pozorovat droboulinkou postavičku, která se čile otáčela kolem svého pracovního stolu.

Pečlivě překontrolovala obsah kotlíku, než jedinou myšlenkou utlumila plamínek a z poličky nad svou hlavou si nechala přilevitovat průhlednou ampulku. Odšroubovala víčko a nesouhlasně mlaskla, když nahlédla dovnitř. Přesto do vroucí tekutiny v kotlíku vysypala pár poskakujících zrnek a vrátila ampulku na své místo.

Zamíchala obsah a dlouhým nosem nasávala vzduch, jako kdyby se chtěla ujistit, zda má správnou vůni. Několik pramenů se jí opět svezlo do očí a zhouplo se nebezpečně blízko klokotajícího letvaru. Skřítčí slečna jen něco tiše zavrčela a naučeným pohybem si stáhla vlasy do rozcuchaného drdolu.

James zamrkal. Zdálo se mu to, nebo...

,,Kdo jsi?” vyhrknul dřív, než se stihl zarazit. Pozorně si prohlížel skřítčiny uši, které se mu najednou z nepochopitelného důvodu zdály menší, než u ostatních skřítků. Lucky si však jen povzdechla. Sfoukla plamínek a přelila lektvar do připravené flaštičky, kterou beze slov postavila na konferenční stolek. Sama pak zaujala místo v křesle a pozorně se zadívala do unavené tváře tmavovlasého mladíka.

Hleděla do těch oříškových očí, jako kdyby se v nich snažila rozluštit odpověď na nějakou těžkou otázku, nakonec však uhnula pohledem do strany a zadívala se na trojici obrázků, stojící na komodě nedaleko nich. James tím směrem stočil svůj pohled taky a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, na co se to dívá.

Z jedné fotografie se na něj usmívaly dvě skřítčí tvářičky. Dvě sestry, jedna od druhé natolik rozdílná, jako den a noc. Jedna s vlasy zlatými, které jí kolem pohledné tváře vyvářely ladné spirály. Druhá s vlasy modrými a rozježenými do všech stran. Obě měly velké, oříškové oči. Netopýří uši a nosy o něco menší než je běžné. V úsměvu odhalovaly své zuby, příliš ostré na domácího skřítka. Stály na nějakém paloučku a za nimi se v dálce rozprostíraly vrcholky hor. 

Na druhé fotce byl zachycen muž, sedící v houpacím křesle u rozpáleného krbu. Byl zabalen do teplé deky a dlouhé, neudržované, přerostlé vlasy mu padaly do pobledlého obličeje. Přesto se na tváři pokusil vyloudit úsměv. Roztáhl popraskané rty do úsměvu a v očích, ve kterých se neodrážela ani špetka radosti...

Naděje...

Života....

Ty zelené oči, které dříve jiskřily životem, byly nyní zcela pohaslé a jediné, co v nich sídlilo byla bolest a tak hluboký žal, až Jemese zamrazilo. Přes to z toho obrázku sálala podivná něha.

Něco na něm působilo něžně nostalgicky, a on nedokázal určit čím to bylo. Možná za to mohly ty dvě skřítčí slečny, které seděly u mužových nohou a zatím co zlatovlasá cosi zapisovala do tlusté knihy, její sestra se opírala o mužovi nohy a s jemným, trochu posmutnělým úsměvem upírala pohled do plamenů.