Parilis - Smutné Bradavice

Veselé Vánoce, Neville 3/3

Nevěděl, co měl čekat. Proč cítil tu bláhovou naději. Ale vše bylo stejné, jako když tu byl naposledy. V křesle u okna, které sem sám nechal před lety přinést, seděla starší žena, jejíž vlasy už značně prokvetly stříbrem. Upírala prázdný pohled skrze očarovanou, skleněnou tabulku, aniž by vnímala, na co se dívá. Aniž by chápala, co vidí. Aniž by něco skutečně viděla.

Vedle ní, v křesle, které bylo dvojčetem prvního, seděl muž a cosi si pro sebe tiše broukal. Ta slova neměla tvar ani podobu. Byl to pouze sled tónů, který jej z nějakého důvodu uklidňoval, přes to že ostatní z něj šíleli. 

Neville udělal krok zpět, ale James jej zastavil. Pokynul mu, ať vejde a zavřel za nimi dveře. Mlčky pozoroval profesora Bylinkářství, jak tiše stojí uprostřed pokoje, bojuje s vlastními pocity a snažil se odolat nutkání zatřást s ním a donutit ho něco dělat!

Přišlo mu to jako věčnost, než se jeho strýc pohnul a konečně promluvil. Ani jeden z manželského páru se však nepohl, nebo nedal jakkoliv vědět, že vnímají přítomnost dalšího člověka v pokoji.

,,Mami? Tati?” Neville udělal pár váhavých kroků vpřed, ale ani nyní se nedočkal žádné reakce. S pocitem nesmírného zklamání se otočil nazpět k mladíkovi, aby si od něj konečně vyslechl odpověď, kterou mu slíbil. Nechápal, proč to po něm chtěl. Proč jej mučil tím, že jej donutil sem chodit.

,,Nevi-lle?” 

Profesor Bylinkářství zamrzl uprostřed pohybu, když se za ním ozval starý, ochraptělý ženský hlas. 

,,Neville. Jsi... to ty?” žena pomalu stočila pohled na muže, stojícího uprostřed místnosti. S každým zamrkáním se do jejího pohledu začínalo vracet světlo.

On se bál otočit.  Pohnout. Pouze se nadechnout. Měl pocit, jako kdyby samotný Merlin v tu chvíli mávl hůlkou a zastavil čas. Upřeně zíral na hnědovlasého mladíka, aniž by jej vnímal. V mysli stále slyšel ten tichý hlas. Ochraptělý od dlouhého mlčení.

,,Neville?” profesor sebou cukl, když se za ním ozval mužský hlas. Jako ve snách se otočil a zůstal strnule zírat na manželský pár, který si jej se slzami v očích prohlížel. Žena k němu chtěla vstát, ale byla příliš slabá a opět se sesula do křesla. Profesor Bylinkářství se k ní instinktivně vrhnul, aby padající ženu zachytil.

Držel ji v náruči a stále nemohl uvěřit. Prohlížel si její tvář, tolik podobnou té jeho, bledou kůži a úsměv. Tak hřejivý a něžný. Lehce povolil sevření kolem jejích ramen. Působila tak neskutečně křehce, až se téměř bál, aby ji svým pouhým dotekem neporanil. 

Žena zvedla třesoucí se ruku k jeho tváři a konečky prstů jemně přejela po linii lícní kosti. V hnědých očích se jí leskly slzy.

,,Tak moc jsi vyrostl.” špitla roztřeseně, načež syna pevně objala a nehodlala pustit. Její muž, sedící ve vedlejším křesle, pár upřeně pozoroval. Nejraději by svého syna popadl do náruče a už nikdy nepustil. Litoval, že jej neviděl dospívat. Litoval, že nebyl svědkem jeho prvního povedeného kouzla, že neviděl radost v synových očích, když mu přišel dopis z Bradavic.

Podvědomě si pamatoval všechny rozhovory. Všechny chvíle, strávené se synem, když je mladík přišel navštívit. Pamatoval si každičké slovo, každičký pohled... smutný úsměv. Avšak to všechno přicházelo z až příliš velké dálky. Po mnoho let byly veškeré reakce jeho těla utlumené. Vzdálené. Připadal si jako cizinec ve vlastním těle. 

Zavřel oči a zhluboka se nadechl, než odvrátil pohled od dvojice v obětí. Stále bylo příliš brzy. Stále slyšel ten příšerný smích a slova kletby, před kterou nemohl utéct. Zachvěl se. Ne... nejspíše nikdy nezapomene, jak moc bolestivá ta kletba byla. Na hodiny a hodiny kdy jí musel čelit a další nekonečně dlouhé hodiny, kdy byl svědkem, jak ta samá kletba mučí jeho ženu.

,,Jak...” Neville se odklonil od své matky a zadíval se přes rameno na mladíka, stojícího u dveří. James jej pozoroval s mírným úsměvem a lehce posmutnělým pohledem.

,,Parilis na tom lektvaru začala pracovat ještě před tím, než nastoupila do Bradavic. Znala osud tvých rodičů z otcova vyprávění a protože měla k dispozici magii, starší a mocnější, než si kdokoliv z nás umí představit, chtěla ti pomoci.” mluvil tiše a pozorně sledoval tvář svého strýce. Neunikl mu tak lehký šok, když prozradil, že Parilis a Harry Potter se osobně znali.

,,Když otec přišel na Ostrov, byla to Parilisina matka, kdo jej zachránil před divokými draky. V té době už byla těhotná. Se svým přítelem mu poskytla střechu nad hlavou a pomohla mu, když na tom byl nejhůř.” James se zadíval z okna a zdrceně si povzdechl. 

„Nevím, kde teď Parilis je. Neozvala se nám už víc jak rok.“ Zavrtěl hlavou. „Naposledy nám psala o nějaké zkoušce, kterou pro ni Řád chystá a od té doby se neozvala.“ Pevně sevřel rty a zamračeně zaťal ruce v pěst.

Neville zvědavě pozvedl obočí, když vyčetl obavy v mladíkově pohledu. 

„Myslíš, že ji zabili? Proč by něco takového dělali? Je přece jedna z nich.“ Nechápal. K jeho překvapení James zavrtěl hlavou. 

„Ne tak úplně. Řád nenávidí ženy, které vládnou naší magií. Čarodějky. A Parilis je čarodějka. Jestli to někdo z nich zjistil…  neváhali by ji zabít. Nikdo z nich. Ani vteřinku.“ Na chvíli se odmlčel, než opět pohlédl na svého strýce. Ten se zmateně mračil. Něco mu na tom nesedělo. Jestli byla ta čarodějka pryč více jak rok….

Pohledem sklouzl ke svým rodičům. 

„Jestli je to, co říkáš, pravda…“ začal opatrně. K jeho upřímnému překvapení se James zatvářil lehce polekaně. 

„Dívka, která ten lektvar dokončila, je ta, kterou všichni tak moc pohrdáte. Cathrin Raddle.“ Sáhl do kapsy a vytáhl z ní bílou obálku, kterou podal šokovanému profesoru Bylinkářství. 

„Než ji odsoudíš, přečti si tohle. Jen tě poprosím, udrž to tajemství před ostatními.“ Pokývnutím hlavy se rozloučil a zamířil chodbou ke krbům, kde se pomocí letaxové sítě přenesl do Bradavic. Mlčky se pozdravil s ředitelkou a zamyšleně si to zamířil k místnosti Zakladatelů, kde na něj už čekali jeho přátelé a talíř s večeří.