Parilis - Smutné Bradavice

Ne, Frede!! 1/2

,,Tak jaké byly lektvary?” zazubil se James na příchozí dvojici. Seděl rozvalený v pohodlném křesle a na stolku před ním měl rozložen bezpočet pergamenů. Rose rychlým pohledem zjistila, že se jedná o Parilisiny poznámky a klíče.

,,Celkem úspěšné.” zašklebil se Hugo, zatím co se svalil do druhého křesílka a nohy natáhl blíž k hořícímu krbu.

,,Neříkal jsi, že půjdeš profesory aspoň pozdravit?” Zajímala se Rose, když si sedala na své místo. James se okamžitě zatvářil jak andílek.

,,Taky že jo. Dnes jsem byl pozdravit Tinky a zítra půjdu za Nevillem.” zatvářil se uraženě. Rose jen protočila očima a zadívala se na pobaveně se tvářící Rowenu, která jejich rozhovor poslouchala ze svého obrazu. Pokývnutím rusovlasou dívku pozdravila, než se zadívala někam za sebe. Zdálo se, jako kdyby naslouchala něčemu vzdálenému, než se s omluvou rozloučila a zmizela ze svého plátna.

Rose se zamračila. Od první chvíle, kdy se poprvé setkala s obrazy zakladatelů, si je zamilovala. Byli pro ni jako vlastní rodina. Jako její hodné tetičky a strýčci, i přes to, že Salazar nebyl zrovna nejpříjemnější společník a v jednom kuse se mračil a nevrle vrčel.

I přes jeho povahu, která mladé nebelvírce až moc připomínala jejich neoblíbeného profesora lektvarů, si neuměla život bez přítomnosti těchto čtyř, kdysi nejsilnějších kouzelníků své doby, představit.

Jedno jí na nich ale vadilo. Nikdy jim nic neřekli zadarmo. Ano, pomáhali jim se složitými kouzly. Učili je starou magii a Rowena jim pomáhala pochopit znění těch prastarých, již dávno zapomenutých run, ale pokud se zeptali na něco, co se týkalo klíčů nebo klenotů, okamžitě se všechny čtyři obrazy odmlčely a najednou jim neměly co sdělit.

A stejné to bylo pokud se jich některý z trojice přátel pokusil zeptat na Parilis. Pokaždé, když padlo jméno maličké čarodějky, Rowena, Helga i Godrik si pouze vyměnili jeden nic neříkající pohled, a buď to ze svého obrazu zmizeli, nebo se rázem začali bavit na jiné téma.

Vyjímkou byl Salazar, který se s nimi odmítal bavit na jakékoliv téma. Jednou jedinkrát se stalo, že promluvil. Tehdy, když do místnosti poprvé přivedli Teddyho Lupina. Zakladatel Zmijozelské koleje se na mladíka nejprve zamračeně zahleděl, než utrousil jednu jedovatou poznámku, týkající se mladého vlkodlaka a jeho náklonosti k dceři pána Zla.

Teddy se na něj však jen zazubil, načež Salazarovi vztekle cuklo obočí a následně ze svého obrazu zmizel. To bylo poprvé a naposledy, co některý z nich slyšel Salazara Zmijozela promluvit k někomu jinému, než k Lily.

Dívka jen potřásla hlavou. Odložila školní batoh vedle křesílka a zhluboka si povzdechla. Tak strašně ráda by věděla, co se s jejich sestřenicí stalo, ale nebyl tu žádný způsob, jak to zjistit. Proto se jen pohodlněji usadila ve svém křesle a naklonila se nad nízký stolek, který se doslova ztrácel pod nánosem pergamenů.

Zamyšleně sebrala list, ležící na vrchu a se zamračením po něm přejela očima. Jednalo se o další podivnou hádanku. Tentokrát už však byli o trochu napřed. Tedy... Jediná jejich výhoda byla v tom, že věděli, jaký klenot hledají.

Zlatá oprátka,
jezevce hlasu.
Z jantaru ohrádka,
ozdoba plesu.

,,Podařilo se ti najít nějakou stopu?” zvedla oči ke staršímu bratrovi, který se nepřestával mračit na své poznámky. James si však jen povzdechl a záporně zavrtěl hlavou.