Parilis - Smutné Bradavice

Veselé Vánoce, Neville 1/3

Ležela ve své posteli a tiše sledovala plížící se stíny, které se pomalu začínaly plazit po dřevěné podlaze. Byla neskutečně unavená. Nejvíce ze všeho toužila po tom, zavřít víčka a oddat se posilujícímu spánku, ale nějak se jí nedařilo. Když se před několika dny vrátili zpět do Bradavic, prospala dlouhé dva dny v kuse. Od té doby se však její tělo začalo spánku bránit.

S povzdechem vstala a přitáhla si lemy rudého županu se zlatou výšivkou blíže k tělu. Vklouzla do měkkých, teplých papučí a potichu vyšla na chodbu. Chvíli se rozmýšlela, než se vydala po schodech k pokoji dvojčat. Tiše zaklepala, a když se nic nedělo, opatrně pootevřela dveře. Jen maličkou skulinkou nakoukla dovnitř a starostlivě se zamračila, když spatřila spící Zooey.

Dívka se od jejich příjezdu ještě nevzbudila a nikdo nevěděl proč. Podle Xii už tu nebylo nic, co by pro ni mohla udělat. Černovlasá dívka už Zoo předala tolik energie, kolik bylo třeba. Teď bylo už pouze na Zooey, kdy se rozhodne probudit.

,,Stále nic?” přeťapkala těch několik metrů a jemně se dotka Patriciina ramene. Dívka sebou lehce trhla a se zamrkáním se rozespale zadívala na svou sestřenici, než záporně zavrtěla hlavou. Seděla na zemi a bokem se opírala o velikou postel. Ruce měla složené pod hlavou a prsty jemně svírala dlaň spící dívky.

,,Bojím se.” hlesla sotva slyšitelně. Pohledem se snažila u Rose najít nějakou oporu, ale ona jen smutně pokývala hlavou, naposledy ji pevně stiskla rameno, načež se vydala ke dveřím.

,,Zooey je silná. Bude v pořádku.” ve dveřích se na svou sestřenici naposledy podívala, než za sebou zavřela a vydala se dolů. Prošla skrze gobelín a rozespale pozdravila Jamese, který si četl ze smaragdového svazku. Na stole před ním ležel tác s tvarohovými koláčky, konvička s čajem a šest hrníčků. Z jednoho z nich se kouřilo. 

Rose se schoulila v jednom z volných křesel a nalila si vlastní čaj. 

,,Zase nemůžeš spát?” James zvedl pohled od kudrlinkového písma a přes horní okraj knihy se zadíval na svou mladší sestru. Ta jen mlčky potřásla hlavou, než se napila a slastně zavřela oči, jak se jí teplo pomalu rozlévalo do celého těla.

,,Co ty? Zase tam dneska jdeš?” zeptala se zvědavě, načež se natáhla a z talířku sebrala jediný povidlový koláček.

,,Jo. Hermiona mě vyzvedne na cestě do práce.” přikývl a opět se začetl do Saorsiina písma. Tedy... snažil se. Před očima však měl stále jen obrázek spícího muže. Své první setkání s otcem si představoval mnohokrát. Vždy si snažil představit, co by mu jeho otec řekl. Co by on, řekl jemu. Nikdy jej však nenapadlo, že jejich první setkání se odehraje zrovna za těchto podmínek. 

S povzdechem dopil svůj čaj a zaklapl knihu. Byl tak akorát čas, aby se šel připravit.

****

S trhnutím se probudila z děsivé noční můry. Prudce se posadila na posteli a zatím co lapala po dechu, zběsile se kolem sebe rozhlížela ve snaze najít nepřítele, jehož přítomnost kolem sebe stále ještě cítila. Její komůrka však byla prázdná. Skrze malé okénko do pokoje pronikaly měsíční paprsky a vyřezávaná, dřevěná skříňka házela na protější stěnu děsivé stíny. Všude panovalo ticho a klid, a přesto se Lucky nedokázala uklidnit.