Parilis - Smutné Bradavice

Řeknu ti to 1/2

Rose s úsměvem schovala popsaný pergamen do obálky a zahleděla se zpět na profesora Binnse, který jim vyprávěl další z nezáživných látek ohledně dějin. Znuděně si podepřela levou rukou bradu a pohledem přeletěla po třídě. Většina studentů si vzala příklad z jejího bratra a teď různě polehávala po lavicích a někteří dokonce hlasitě chrápali. Profesoru Dějin to však zdá se nevadilo. Nebo už byl tak hluchý, že to neslyšel. Ušklíbla se sama pro sebe a popuzeně mlaskla, když její brar obzvlášť hlasitě zachrápal.

Zapsala si na pergamen několik nedůležitých poznámek, než zůstala bezduše zírat na otevřené stránky učebnice. V duchu si při tom procházela veškeré dění několika uplynulých dnů. Nemohla si nevšimnout, že Denní Věštec, který obvykle vždy věděl o všem jako první, nemá najednou o Qui scitis ani potuchy.

Pak tu byl Snape, který se od jejich objevení začal chovat ještě divněji, než doposud a v neposlední řadě Mildrett, která jim byla věčně za patami jako nějaký slizký stín. Jo a taky tu byl ten záhadný šestý člen, o kterém jim Zooey odmítala cokoliv říct a Lucky o něm nic nevěděla. Tedy... pokud to, co tvrdila, byla pravda.

S povzdechem uhnula pohledem stranou a zamračila se na Zooey, která se na ni drze zašklebila. Jako kdyby přesně věděla, na co Rose myslí. Vlastně... rusovláska si byla více než jistá, že blonďatá dívka ví na sto procent, co přesně se jí honí hlavou. 

Jen potřásla hlavou a se zvoněním zaklapla učebnici. Sťouchnutím probrala bratra z dřímoty a hodila do tašky těch několik popsaných pergamenů, než společně s dvojčaty proklouzli na chodbu, kde na ně už čekal James. 

,,Stalo se něco?” Hugo si utřel poslitanou bradu a rozespale zamžoural na svého staršího bratra. James si ho nejprve jen změřil pobaveným pohledem, než se otočil k ostatním. 

,,Myslel jsem si, že bychom se mohli zase jednou všichni sejít a procvičit si několik kouzel. Rose, mohla bys kontaktovat toho šestého? Bylo by dobré pokusit se jej více začlenit.” pobaveně sledoval sestřiny rozpaky. Rose nejprve uhnula pohledem stranou, než se zamračila a upřela na bratra tvrdý pohled.

,,A jak můžeš vědět, že vím, jak se s ním spojit?” nadhodila bojovně, ale v momentě, kdy se na ni upřel ten pronikavý kočičí pohled, věděla, že prohrála. Zooey se na ni vědoucně zašklebila a Rose nakonec nezbylo nic jiného, než odevzdaně pokývat hlavou. 

,,Dobrá, zeptám se ho.” nadhodila si popruh školního batohu na rameno a vykročila chodbou k další učebně. Zmateně se zastavila a zadívala na skupinku svých přátel, stále postávající na tom samém místě.

,,Vy nejdete na hodinu?” pozvedla obočí. 

,,Promiň, ale na Obranu se mi moc nechce. Brumbál mě docela děsí.” otřásl se Hugo hraným strachem. Pravdou však bylo, že profesor OPČM si na ně od jisté doby dával až moc velký pozor a většina jeho úkolů byla hodně nepříjemná. Dalo jim docela dost práce utajit před ním skutečný rozsah své magie a znalostí.

Rose přikývla a po chvilce přemýšlení se rozhodla další hodinu vynechat. Místo toho zamířila po dlouhé době na kolej. Postrádala svůj oblíbený svetr a cosi jí říkalo, že si jej zapomněla ve své bývalé ložnici.