Parilis - Smutné Bradavice

Na Koberečku 3/3

,,Je to naše sestřenice.” odvětil James, čímž si vysloužil pouze nesouhlasné zavrčení a ještě nenávistnější pohled modrozelených očí.

Koutkem oka zachytil povzdech McGonagallové, která jen zavrtěla hlavou a s nechápavým výrazem přejela všechny tři studenty rychlým pohledem. Věděl, že se stále snaží přijít na to, jak dokáží odolat účinkům Veritaséra a v duchu se nad tím jen pobavně šklebil.

,,Nelžete! Chci pravdu!” vyštěkla blondýna a nenávistně přimhouřila oči. James si jen povzdechl a přešlápl z nohy na nohu. Otráveně protočil očima.

,,Paricie je naše příbuzná.” odvětil stále s tím znuděným tónem.

Hugo, stojící vedle něj, se náramně bavil. Tu příšernou ženskou, sedící za ředitelčiným stolem, nemohl vystát, proto ji vždy rád pozoroval, když se nedokázala ovládnout. Bohužel ta malá chvíle vítězství měla i svou stinnou stránku. Poznal to na ní hned, jakmile Mildrett sotva znatelně přimhouřila oči.

Odvrátila od nich na okamžik hlavu a jen tak mimochodem se prohrábla komínkem pergamenů, které měla McGonagallová pečlivě vyrovnaný na pracovní desce svého stolu.

Ředitelka se jen mlčky napnula, když sledovala tu blonďatou ženskou, jak jí ničí pečlivě zavedený pořádek.

,,Co kdyby jste mi už konečně přestal lhát, pane Pottere?” promluvila mrazivě klidně a James se podvědomně ošil. Nelíbilo se mu to.

,,Z jistého, velmi spolehlivého zdroje, vím, že mezi vámi muselo být něco víc. Soudě podle vaší volby slov.” opět do mladíka zabodla ten svůj pichlavý pohled a James jen šokovaně zalapal po dechu. Netušil, jestli se má zhrozit nebo se začít smát.

Nevěřícně zíral na zástupkyni ministerstva, zatím co Hugo po jeho boku pobaveně vyprsknul a stejně tak Rose měla co dělat, aby utlumila smích, deroucí se jí skrze pevně sevřené rty. Nemohla uvěřit tomu za vlasy přitaženému tvrzení, že mezi Jamesem a tou maličkou, střapatou čarodějkou by mohlo být něco víc, než jen hluboké, přátelské pouto.

Z koutků očí si setřela drobné kapičky slz a zhluboka se nadechla, aby se donutila trochu uklidnit. Koutkem oka zaznamenala, že si ředitelka zmoženě povzdechla a promnula si kořen nosu, zatím co obraz Albuse Brumbála se na svém plátně pobaveně šklebil a vypadalo to, že mu to tvrzení přijde stejně směšné, jako jim.

Rose si pokaždé nemohla pomoct, ale něco jí říkalo, že Brumbál tuší pravdu. O to víc ji překvapovalo, že se o tom před ředitelkou nikdy nezmínil.

,,To jste nás sem zavolala pouze kvůli takovému směšnému obvinění.” James pozvedl nechápavě obočí, zatím co dál drze zíral na ženu v modrém kostýmku, která začínala nebezpečně ztrácet nervy. On si však nemohl pomoct, aby ji nezačal ještě víc provokovat.

Rukou zakryl znuděné zívnutí a přešlápl z nohy na nohu, než vrazil ruce do kapes a otočil se k odchodu.

,,Místo toho, aby jste nás tři zbytečně zdržovala od učení, co kdyby Ministerstvo začalo něco dělat s těmi útoky, které jsou stále častější?” kývl na dvojčata, která společně s ním mlčky vykročila ke dveřím.

,,Buďte tak hodná, a příště nás zavolejte teprve, až budete mít něco pořádného, jo?” vztáhl ruku po klice a chystal se otevřít, když za sebou uslyšel zděšené zalapání po dechu a obraz bývalého ředitele něco nesouhlasně zavrčel.

Stihl se jen napůl otočit, aby koutkem oka letmo zachytil paprsek vržené kletby a měl jen pár vteřin na to, aby si promyslel, jak zareaguje.

Věděl, že by mu stačilo jediné mávnutí hůlkou, aby se vržené kletbě vyhnul, ale taky věděl, že to kouzlo nesmí v žádném případě použít. Proto jen vrhnul varovný pohled po dvojčatech, než do něj udeřil barevný paprsek a silou jej přišpendlil k dubovým dveřím.

James jen bolestně zalapal po dechu, než se sesunul k zemi a celý svět mu před očima zčernal. Poslední, co viděl, byla vyděšená tvář jeho sestřenice, která se nad ním starostlivě skláněla. A kdesi nad ní zářily Hugovi vyděšené oči.