Kings & Queens (CZ)

II.

Na spánek pod stromy byla zvyklá. Cítila se jak blecha v kožichu a opravdu to tak i vypadalo. Vlčí kožešina s vlněnou dekou a místo polštáře jezdecké sedlo. Dívky se záměrně vyhnuly třem historickým městům Westlay a vyrazily dál do vnitrozemí. Zbývalo už jenom projít průsmykem a byly ve Westlay. Hlavním městě sousedního království. Městě, které mělo brzy patřit i princezně. To ale zabere ještě trošku času.
Kdyby všechno proběhlo tak jak mělo, dostaly by se dívky ke kočáru ještě tento den. Jenže, kde byla ta jistota? Kde to bylo napsáno? Ten vlk je zdržel a padající slunce též. V těchto oblastech bylo nebezpečné chodit sám, natož v noci. Hory a lesy kolem připomínaly ve dne mrtvá těla v křeči, o noci temná stvoření.
O lesích a horách se povídalo spoustu historek. Například o vlcích, kteří se dokázali změnit ve člověka, o čarodějkách, které uhranuly člověka jediným pohledem, nebo o krvelačných vílách a mořských pannách, které si brousily své tesáky úplně na každého.
Ina těmto historkám nevěřila. Asi proto, že její otec ani její matka jí je v mládí nevyprávěly. Všem dětem, které zlobily, neposlouchaly, či mizely z domu, se tyto historky povídaly úplně normálně. Doufalo se v uvědomění anebo ve strach, který v dětech narůstal každou historkou. Lidé chtěli docílit toho, aby se děti držely doma a poslouchaly je na slovo. V mnoha případech to nepomohlo. A pak děti nesly své následky.
Ina otevřela oči a začala pozorovat hvězdy nad její hlavou. Souhvězdí znala nazpaměť díky své matce. Každá vědma musela poznat všechna souhvězdí, aby v nich mohla vidět a číst budoucnost.
Dnes nejvíce svítilo souhvězdí vlka. Že by znamení? Dívka chvíli přemýšlela, co vlčí souhvězdí značilo. Jenže ať už chtěla sebevíc, nemohla si vzpomenout. Stále se jí vracel obličej toho mrtvého vlka. Mohl to být napůl člověk? Měl nějakou rodinu? Nezabila teď třeba někoho, kdo jediný z celé rodiny mohl lovit? Její otec by jí už teď něco vyčetl. Žádné slitování, žádné slzy. Avšak ona byla dívka. A přesto si nemohla dovolit jakékoliv city! Všechny z ní vyprchaly v ten osudný den. Nevědomky si sáhla na jizvu na krku a pak ruku zase vrátila podél těla. Nesměla na to myslet!
Překulila se na druhou stranu a znovu zavřela oči. Ale nemohla přestat myslet na tu jednu jedinou věc. Kdyby se tam tenkrát neobjevili oni... Jak by to dopadlo? Zemřela by? Nezbylo by po ní nic, jen obyčejný prach?
,,O čem přemýšlíš?" Dívka sáhla po dýce u boku, bylo to však zbytečně. Princezna na ní upírala své zelené oči a snažila se z jejího pohledu vyčíst jakoukoliv myšlenku. Nešlo to. Ina byla až příliš nečitelná.
,,Nic se neděje, Vaše Výsosti."
,,Říkej mi prosím Jinger." Ina zaváhala, pak však přikývla.
,,Dobře, Jinger." Vlasy měly obě dívky rozpuštěné a vítr jim je rozcuchával na všechny strany. Princezna byla úplný opak Iny. Blonďaté vlasy jí vlály na stranu a jen díky pár copánkům stále držely jeden tvar. Zelené oči se leskly v záři hvězd a měsíce.
,,Vždycky jsem chtěla umět číst ve hvězdách." Jinger se otočila na záda a zadívala se na oblohu.
,,Myslela jsem, že to vaše matka umí." Jinger si povzdechla a zavrtěla hlavou. Při tom pohybu se jí pár pramínků vyvléklo z copánků.
,,Ať už by to uměla nebo ne, nenaučila by mě to."
,, Proč?"
,,Proč? Protože si všímala jen mého mladšího bratra. Řešila jen jeho a ani si neumíš představit jak byla šťastná, když se ohlásilo mé zasnoubení s princem Trevorem." Ina znala ten pocit. Až moc dobře. Z pozice svého otce. Nedalo se snad ani popsat jak byl šťastný, když jeho přítel schválil její trénink ve Westlay.
,,Ať už mi budeš věřit, nebo ne, znám ten pocit." Jinger si povzdechla a sklopila na chvíli oči ke svým ručkám. Byly perfektní. Bez jediného mozolu. Úplně jiné než ty Ininy.
,,Jaké je to být dcera kapitána?" Jinger se otočila zpět na Inu a čekala. Ina chvíli mlčela. V hlavě si srovnávala všechna pro a proti říci něco princezně. Nakonec se nadechla a znovu vydechla bílý obláček páry.
,,Těžké," zašeptala a neřešila, zda to princezna slyšela či ne.

*****

Dívkám se podařilo znovu usnout, a když bylo slunce nad jejich hlavami, dojely ke kočáru připravenému pro princeznu. Ina zůstala na koni. Princezna jí sice nabídla svezení, Ina však odmítla. Cokoliv, co bylo spojené se šlechtou nemusela. A tak se slušně omluvila a vyrazila dál v sedle.
Brány Westlay a vlastně celé země se před nimi objevily dřív, než doufaly. Westlay byla známá tím, že kolem své země měla postaveny velké hradby s věžemi nabitými střelným prachem. Byla to obrana proti nepřátelům a možná díky tomu se ještě nikomu nepodařilo Westlay dobýt. Královský rod Rudonovců zde vládl už od nepaměti a zatím nikdo je nedokázal přemoci. Vždy se ubránili, vždy zvítězili. Možná i proto se Soren rozhodl stát jejich spojencem a ne je dobývat.
Už stačilo jen jet po kamenných cestách směrem k městu. Kolem Westlay bylo spoustu malých městeček a vesnic. Tam, kde se dařilo obchodu, vyrostly vysoké a krásné budovy s ornamenty, tam kde se dařilo úrodě, malé vesnice s chudými obyvateli. Jenže takhle to bylo všude. Jen pár míst, která se stala věznicemi či pracovními tábory, byla úplně na dně systému.
Ina by dala ruku do ohně, že vojáci, kteří se objevili na dohled, jen co projeli další vesnicí, patřili králi. Vypadali jako praví rytíři v tmavě modré, barvě Westlay. Na sobě měli těžkou zbroj a u pasu někteří meče jiní šli s kopími. Pletla se.
Když vojáci přišli až k nim, představili se jako vojáci samotného prince, co dostali rozkaz doprovodit Její Výsost princeznu v pořádku do hradu.
Ina chvíli váhala. Mohl to být kdokoliv, jenže dopis s pečetí lva skutečně patřil princi.
,,Jeho Výsost princ je tak šlechetná," zamumlala Ina. Nesnášela šlechtu, a to do ní také patřila.
Při její smůle ji uslyšel jeden z vojáků, ale nijak její reakci nekomentoval. Byla výše postavená než on. Mohla by ho klidně zbavit funkce vojáka. Vyrazili tedy spolu směrem ke hradu.
Když její kůň málem zakopl o kámen, rozhodla se sesednout, jednu tašku si hodit před rameno a šla vedle něj dál. Nechtěla ho úplně zamordovat. Potřebovala ho živého. Kdo ví, jestli by jí nějakého koně ve Westlay dali.
,,Chcete pomoct, paní?" Byl to ten stejný voják, který ji předtím slyšel nepěkně mluvit o princi. Přes helmu mu nebylo vidět do obličeje. A dívka vlastně ani nemohla tušit, kdo se pod vojenskou zbrojí schovává.
,,Netřeba!" odvětila a raději šla dál. Voják ji chvíli pozoroval, ale pak se sám vydal dál a držel se na svém koni v blízké vzdálenosti princeznina kočáru. Brzy dorazili tam, kam měli namířeno.