Kings & Queens (CZ)

VIII.

Cítila se jako na obláčku. Vše kolem ní jenom proplouvalo. Nevěděla, kde je. Netušila ani, co je za den a čas. A možná se jí to i líbilo. Neměla žádné problémy. Nic. Jen klid a... A temnotu. Ta se jí už líbila méně. Nemohlo by vysvitnout sluníčko? Aspoň na chvilinku. Pokusila se otočit. Nepodařilo se jí to. Zkusila se zvednout. Zase bez úspěchu. 

Dívka se pomalu ale jistě začínala bát. Adrenalin v ní narůstal. Vždyť, vždyť ona se nemohla hýbat! Chtěla křičet, skučet, říci cokoliv, jen ať už to skončí! Už dost! Dost!

Temnota před jejíma očima začala pomalu mizet. Ležela na zádech, cítila tíhu svého těla a bála se zkusit zvednout. Co kdyby to nešlo? Co by pak dělala? 

Bolel ji celý člověk. Její moc ji vyčerpala. Radši by vypustila duši, než aby se postavila. Zkusila odlepit víčka od sebe. Šlo to ztěžka.

,,Bude v pořádku?" Po této otázce nechtěla otevřít oči radši vůbec. Ne, když v místnosti byl ten blb! Pořádně si nepamatovala, co se na plese stalo. Její poslední myšlenky patřily černé stěně, kterou svou mocí vytvořila. Ano, byla démon stejně jako její otec. Jenže na rozdíl od něj, ona svou moc neuměla pořádně ovládat. Vymkla se jí z ruky v okamžiku, kdy se méně soustředila. Stejně jako teď na plese.

,,Bude, odvedla skvělou práci. Dostala ven všechny. Všechny, kteří ještě nebyli mrtví." To ji potěšilo a zároveň zasáhlo. Viděla pár lidí, kteří se už nezvedli ze země. A přitom byla na smrt zvyklá. Viděla ji už tolikrát. I u známých. U těch nejbližších. Tohle byli úplně cizí lidé.

,,Tohle musí každý den dostat. Nechte ji ležet aspoň týden. I kdyby nechtěla, klidně ji připoutejte k té posteli. Musí!" Tak tohle se Ine už vůbec nelíbilo. Pomalu otevřela oči a snažila se zaostřit na postavy nad ní. Jako první uviděla tmavovlasého muže, jak si ji s otázkou v očích měří. Na druhé straně seděl postarší muž s prošedivělým knírkem pod nosem, kulatými brýlemi na nose a lysinou na hlavě. Černý plášť a brašna vedle něj s několika pomůckami. Felčar. 

,,Dobré ráno, lady." Pozdravil ji a zvedl se z postele.

,,Co se stalo?" zamručela ospale. Při slovech ji bodlo na hrudníku. Začala z toho kašlat. 

,,Hrad byl napadený, lady. Zvládla jste dostat ze sálu všechny živé. Ale než vás kapitán dokázal protáhnout ven, utržila jste ránu mezi hrudník a rameno. Dá se říct, že je zázrak, že jste v pořádku."

,,Náš rod má tuhý kořínek." Zkusila se zasmát, ale tělo jí odpovědělo ukrutnou bolestí. Zaúpěla. Tohle nebyl dobrý nápad.

,,Nesmíte se hýbat. Za tři dny přijdu tu ránu převázat."

,,Nemusíte. Zvládnu to sama." Nic horšího než ta jizva, kterou měla na krku, už být nemohlo. Démoni se léčili rychle. Když obdržela tu jizvu neuměla vůbec svou moc ovládat. Nyní se její rány zacelovaly samy.

,,V žádném případě! Přijdete!" Zamračil se na ní Blake a kývl na felčara. Ten ještě jednou pozdravil Inu a odešel. Byla ve svém pokoji, závěsy byly roztažené a propouštěly malé děti slunce do pokoje. 

Jen, co se za mužem zaklaply dveře, Ina spustila. ,,Co si to dovoluješ! Rozhodovat za mě!" Při tak dlouhé větě začala znovu kašlat. Blake si s kamennou tváří sedl vedle ní na postel a prohlédl si ji. Jak asi vypadala? Nejspíš ji nikdo neupravil. Musela vypadat přesně tak, jak jí říkal. Jako příšera.

,,Příšero, málem jsi umřela. Tři dny jsi spala a vůbec se nehnula. Dá se říct, že jsi se znovu narodila, nebo to aspoň říkal ten felčar. A já nechci mít na krku smrt dcery kapitána ze Sorenu. To si radši půjdu hodit mašli sám."