Kings & Queens (CZ)

XLII.

Trevor

Král naposledy vydechl a předal vládu svému synovi. Bylo to něco, co doufal, že uvidí v kostele. Někde, kde nebudou během války, během napadení. Kde bude král hrdě stát po boku svých věrných a předá zlatou korunu na hlavu svému jedinému dědici. A místo toho nyní král ležel ve svém trůnním sále, obklopen vojáky a Tuimany, a mrtvý v karmínové kaluži.

Trevor stále pevně svíral ruku svého otce, oči měl skelné, nespadla však jediná slzička. Nyní si nemohl dovolit se zhroutit. Na truchlení bude mít dost času později. Až odsud dostane Jinger. Až se dostanou do bezpečí.

,,Trevore?" Zašeptala tiše Jinger a chytila jeho ruku. Opatrně mu z ní vysmekla otcovu a nahradila ji svou, drobnější, sálající životem. ,,Musíme jít. Nemáme moc času." Konečně k ní zvedl hlavu. Oči měla od slz červené. Soucítila s ním. Cítila stejnou bolest co on a přeci mu nemohl rozumět.

,,Můj pane, nějaké rozkazy?" Ozval se jeden z velitelů a postavil se spolu s Hansem před prince, nyní už krále celé Westlay. Stejně tak vystoupila modrovlasá Tuimanka. Těžko říct zda jejich dohoda stále platila. Ale Tuimanka nevydala žádný rozkaz k útoku.

Lord, který zabil krále nyní ležel na zemi a nehýbal se. On by si svůj pohřeb nezasloužil, avšak jeho otec ano. Důstojný. Trevor nyní jen doufal, že se konečně setkal po tolika letech se svou manželkou, jeho matkou.

,,Trevore..." Jinger chytila jeho ruku silněji než musela. Vnímal. Jen nechtěl mluvit. Nechtěl dávat rozkazy. Od toho přeci byl jeho otec, opravdový král.

Někdy si život nevybírá. Dělá si co chce a ty s tím nic nenaděláš. Musíš hrát i kdybys nechtěl. Probleskla mu slova jeho otce ještě před necelým týdnem. Trevor byl připravený. Byl připravený vládnou, ale válku si nikdy ve své vládě nepředstavoval. Všechny překážky musíš brát jako výzvu. Výzvu tvého vládnutí. A pokud je překonáš, lid půjde s tebou kamkoliv. Trevor oplatil princeznin stisk a zvedl se spolu s ní na nohy.

,,Musíme odsud zmizet. Pokusili jsme se odsud dostat co nejvíce lidí. Nyní se musíme zachránit sami." Celou dobu se jí díval do očí. Ani jednou neuhnul. Jeho ruka se přesunula na její loket a silně ho svírala. Jako by se bál, že mu i ona zmizí. Oba věděli, že to co k sobě cítí není láska. Nemilovali se. Ale vzájemně se doplňovali a byli zasnoubeni. Snažili se mezi sebou najít něco, co by je mohlo do konce života pojit. A i když to teď neviděli, oba chtěli toho druhého chránit. ,,Doufám, že naše dohoda stále platí?" Svůj smutek schoval za kamennou tvář a pohlédl na Tuimanku.

,,Krev vašeho otce koluje i ve vás. Nemáme důvod dohodu rušit pokud vy sami nás nezradíte." Trevor na to jenom kývl. Byli lepší když jich bylo víc.

,,Ale kam půjdeme? V celém hlavním městě zuří boje a i v okolí." Ozvala se jedna z dívek a podívala se na krále. Trevor zapřemýšlel. Hrad měl připravené jenom únikové tunely do lesů, skal či do města. Ani jeden východ se mu nezdál správný, ale vzpomínal si na složitý nákres u otce na stole. Za tímto tunelem jsou staré jeskyně. Je tam dost vody, jídla i přikrývek. Dá se tam přežít s několika lidmi několik měsíců. To je naše úniková cesta z hradu, kdyby všechna obrana padla.

,,Půjdeme na sever. Severní chodbou až k jeskyním!" Zavelel Trevor a podíval se na Hanse. Tušil kam tím míří. Znal ty plány lépe než on.

,,Ano, vaše veličenstvo." Vojáci okamžitě začali pomáhat raněným stejně jako Tuimani. Trevor opatrně pustil Jinger a vrátil svůj meč do pochvy. Otočil se znovu k dívce, ale nevěděl co říct. Stejně jako ona.

,,Není třeba slov, Trevore," zašeptala a něžně ho líbla na tvář. Poodešla a vyrazila ke zraněné dívce. Trevor se za ní díval a snažil si srovnat vše v hlavě. Musí jí odsud dostat. Musí odsud dostat všechny tyto lidi. Jinak je zklame. Zklame jako vládce. A to jen chvíli po svém zvolení. Taky mu připadalo divné to ticho. Nikdo se nesnažil rozbořit bránu do sálu. Nikdo nerozbíjel okna. Všechno bylo až moc klidné.