Kings & Queens (CZ)

XIX.

Ina seděla za stolem spolu s dalšími z královské rodiny a přemýšlela o svém rozhovoru s Károvou Princeznou. Uběhly dva týdny od smrti Tuimanky, týden a půl od začátku jejího pobytu v Blakeově pokoji a týden od setkání se se zlodějkou a vrahem.

A to se dívce nelíbilo. Nelíbilo se jí jak čas spěchal. Dnes totiž mělo být zatmění. Pro většinu lidí den oslav, pro ni den, kterému se chtěla vyhnout. Netušila, co se stane. Nevzpomněla si na slova své matky, proč se zatmění má tak bát.

Ina si vložila do úst kus masa, ale to se jí při žvýkání změnilo v kámen. Neměla chuť, ani hlad. Jedla jen ze zdvořilosti. Byla totiž pozvána ke královské snídani spolu s dalšími vysoce postavenými.

Služebné stály po obvodu obdélníkového sálu, s několika masivními sloupy podpírajícími malovaný strop s obrazy svatých, a čekaly na jakékoliv povely. Do místnosti proudilo ranní světlo plné života a radosti. Stromy za těch pár dnů už úplně opadaly. Zbyly z nich jen hnědé příšery, co děsily v noci okolí.

Ina odložila nůž a vidličku. Přímo naproti ní seděla Liwie. Celou dobu se jen přehrabovala v jídle, nic však neochutnala. Od návštěvy zlodějů jí přišla jiná. Vyměněná. Odvedla si vůbec tu stejnou Liwii, se kterou přišla?

,,Mé drahé děti. Už jste vybraly místo vašich líbánek?" začal se vyptávat starý král. Den ode dne byl slabší a šedivější. Liwie cítila ten drobek života v Králově těle. Brzy už odejde za svou manželkou a svými předky. Jenže ještě předtím musí oženit svého syna a udělat z něj dobrého vladaře.

,,Zatím ne. Stále se bavíme o místu konání," odpověděl mu princ Trevor a podíval se na svou snoubenku. Jinger seděla vedle Iny v krásných světle modrých šatech se spadlými ramínky, květinami kolem pasu a dlouhou sukní se stuhou. Na hlavě měla položenou stříbrnou korunku s malou labutí uprostřed. Vypadala kouzelně. A skoro po celou dobu se usmívala, na rozdíl od Iny.

,,Samozřejmě, že se svatba bude konat zde, ve Westlay," začala princezna. ,,Jen jsem se ještě tak úplně nerozhodla pro šaty. A na šatech záleží. Nemohla bych mít například, tmavě modré a jít do kostela na severní straně města."

,,Máte pravdu princezno!" přitakala jí hned Ariana. Ta Inu vytáčela snad ještě víc než Kárová Princezna. Uměla totiž udělat dusno z ničeho a mluvila do věcí, kterým vůbec nerozuměla. Co na ní proboha Blake viděl? ,,V severním kostele je neustále tma a vlhko. Jistě by vám to pak neslušelo tolik." Byla to škodolibá mrcha. Vůbec jí nezáleželo na princezně, pouze chtěla zapřít konverzaci se šlechtici.

Ti okamžitě začali debatovat a vůbec nevnímali královskou rodinu ani její nejbližší.

Blake seděl vedle Ariany zprava, vedle Iny zleva. Konverzace kolem ho moc nezajímala. Ještě ten večer, co dovolil Ine odejít do sídla zlodějů, se stavil za Liwii, která mu poslala dopis po sluhovi. Nechal Inu jít spát a pak se sám vykradl ke své sestřenici.

Měla vystrašené oči a jen co vykročil dovnitř se na něj pověsila. Nechala ho si sednout do křesla a hned mu začala vyprávět o zvláštním textu, co se objevil v její knize. Blakeovi se z toho začal zavařovat mozek. Přemýšlel o jejích slovech, ale nedokázal si vyvodit srozumitelný výsledek. Proto se spolu se sestřenicí rozhodli poslat zprávu k nejstarší Dorbe. Liwii se nejdřív moc nechtělo, pak však změnila názor. Poslala dopis po vycvičeném sokolovi z voliér, aby odnesl zprávu. Westlay se těmito sokoly mohla chlubit. Dokázali donést zprávu lépe než poštovní holubice. Teď už museli jen čekat.

,,... A ty mě neposloucháš!" zavrčela mu do ucha Ariana a hodila po něm naštvaný pohled. Blake položil lžíci, kterou se dostával do vajíčka a povzdechl si.