Kings & Queens (CZ)

III.

Jakmile Ina s princeznou a vojáky vjeli za brány Westlay, Ina věděla, že se už jen tak ven nedostane. Bude tu trčet několik měsíců, v nejlepším, a pak se možná vrátí domů, do Sorenu.
,,Westlay se vám bude určitě líbit, Vaše Výsosti." Jeden z vojáků, lépe oblečený, se otočil v sedle ke kočáru a usmál se.
,,Věřím, že tomu tak bude." Ina nad princezninou odpovědí protočila oči. Samé milé řečičky. Hlavně, aby neřekla něco hrubého.
Minuli vyzdobený dům na kraji města. Poté další a další až se před nimi nich začaly tvořit davy lidí. Všichni mávali, volali, vítali princeznu. Uvítání. A rozhodně nebylo malé. Děti se smály a vítaly princeznu. Dospělí se klaněli. Princezna lehce vykoukla z okýnka kočáru a začala mávat nazpět.
Ina věděla, že toto přivítání nepatří jí. Patřilo princezně a jejich nové královně, pokud se vše bude odvíjet podle plánu. Dívku, bohužel, měl čekat kapitán až na hradě. Raději by, kdyby vůbec nečekal a ona se mohla rovnou vrátit domů.
Princezna odhrnula více záclonku a s úsměvem vítala obyvatele. Ze všech stran ulic se ozývaly radostné hlasy. Vše vypadalo dokonale.
Westlayské stavby se moc nelišily od budov v Sorenu. Dřevěné spolu s kamenným základem a skly podle majetku obyvatel. Ti, kteří měli více peněz si mohli dovolit honosnější sídla. Mohli je nechat natřít na nejrůznější barvy, na modrou, zelenou či žlutou. Tyto domy měly kolem oken a dveří barevné ornamenty květin. Cesty byli dlážděné. Jak postupně projížděli čtvrtěmi města, tak se zde potkávali jiná řemesla. V jedné části bydleli bohatí, v další obchodníci. Celá ulice byla plná švadlen a tkalců. V další zase vzkvétalo rybářské řemeslo. To byl další rozdíl, moře a oceán o pár metrů dále. Odsud foukal studený vítr a ve vzduchu byl cítit pach ryb.
Ina si všimla, že do jedné ze čtvrtí nezavítali. Vypadala ošuntěle a prostě. Děti na ulicích byly oblečené do starých hadrů a i obyvatelé čtvrtě nebyli moc upraveni. Ina na chvíli zastavila svého koně. Průvod před ní poodjel. Pozorně se zadívala do stínů až si všimla postavy v černém hábitu. A další věci. Ta postava si ji prohlížela. V ruce hůl, na hlavě klobouk a šátek. Chvíli se na sebe dívali než se postava otočila a odešla do stínů dál do ulice.
Iny kůň se sám od sebe rozešel za průvodem. Dívka ještě chvíli přemýšlela o postavě a jestli nemá jít za ní, ale pak si vzpomněla, že je tu, aby chránila princeznu a tak raději přidala.
Princezna sice byla bázlivá, ale náhle z ní všechny obavy spadly s ona si užívala tuhle chvíli. A tak, když malá holčička přišla blíž a natáhla se k Ine a začala jí podávat malou růži, nemohla jinak než se usmívat.
,,Pro vás," zašeptala holčička a rychle předala dárek. Ina na něco takového nebyla zvyklá, takže toto gesto přijala velice nemotorně.
,,Děkuji," zadrmolila nazpět, ale v té vřavě ji stejně dívenka nemohla slyšet. Modré oči a blonďaté vlásky spletené do copů. Byla roztomilá a úsměv se jí držel po celou dobu, co byla u Iny. Dívenka se zasmála a utíkala zpátky k sukni starší ženy.
Ina se zadívala na růži. Byla krásná. Svá a divoká. Trny z ní však byly otrhané.

*****

Dorazit k samotnému hradu zabralo dohromady skoro hodinu. Ina svírala svou růži v pravé ruce a stále nemohla tomu gestu přijít na kloub. Už od mala se naučila nevěřit lidem a zůstalo jí to doteď. Tak proč zrovna jí ta dívenka přinesla růži? Proč ji nedala princezně?
,,Už jsme skoro tam, Vaše Výsosti!" oznámil jeden z vojáků a Ina zvedla hlavu vzhůru. Ke hradu vedl kamenný most a hned za ním byly další věže a hradby. Na každém ochozu voják v modré uniformě, u brány vojáci, na hradbách hradu - vojáci. Tohle místo už od pohledu připomínalo nedobytnou pevnost. Hrad měl tři věže. Jednu větší než další dvě. Každá měla střechu z těžkých šedivých tašek. Většina oken hradu byla bez mříží, ale ty nejníže byly všechny touto vymožeností opatřeny. Rozhodně to byl větší hrad než v Sorenu. Jenže Sorenský hrad byl stavěný v minulosti jenom jako zámek. Proto si princezna i Ina připadaly tak malé pod mohutností tohoto hradu.
Přijeli na nádvoří. Dokola byly arkády ze světle bílého kamene. Ina jela jako poslední a tak zastavila až když zabrzdil kočár s princeznou. Mezitím si pozorně prohlédla všechno okolo sebe. Z nádvoří byly čtyři cesty ven. Ina zatím však znala jen jednu a to přes most. Vojáci se pozdravili a vozka mezitím pomohl princezně z kočáru. Její truhlice byly vzadu a rozhodně jich nebylo málo.
,,Vaše Výsosti," poklonil se jí vozka, podal princezně ruku a jen co sešla začal sundávat truhlice.
Ina sesedla z koně též a podala ho jednomu z mužíků, který připomínal stájníka a došlo k boku princezny. Jinger koukala kolem sebe v naprostém úžasu. Velký černý hrad s velkými okny, díky kterým bylo vidět na nádvoří a  tmavě modrými vlajkami na stožárech působil na dívku strašidelně i krásně v jednom. Zvláštní tušení Inu nabádalo popadnout svůj meč a nepustit ho z ruky. Rovnou si schovat nůž k sobě do postele a doufat v klidný spánek. Ať už totiž chtěla nebo ne, něco se jí tu nelíbilo.
,,Půjdeš se mnou, že?" zeptala se jí znovu princezna, Ina si povzdechla. Potřebovala by se nejdřív vydat za kapitánem, ale nechávat tu samotnou princeznu nebyl nejlepší nápad. Nechápala, proč s ní král neposlal alespoň jednu lady jako společnost. Proto přikývla a po kamenných schodech se spolu po boku vydaly dovnitř hradu.
U velkých dveří do hradu čekalo několik vojáků v modrých uniformách s halapartnami a meči u boků. S nimi tam postával i panák v černém oblečení a bílou parukou na hlavě. Ina by ho nejraději nazvala klaunem, které vídala u potulných kejklířů a vougů, kočovným národem, který jezdíval od města k městu a prodával drahé látky, jedy, šperky z okolních zemí, prostě všechno.
,,Vaše Výsosti, vítáme vás na našem hradu." Ten šašek se uklonil a pak s vážnou tváří ukázal na dveře. ,,Jeho Veličenstvo král a Jeho Výsost, náš vážený princ, vás očekává." Princezna přikývla a také udělala malé pukrle. Ina to všechno sledovala se znechuceným pohledem. Etika. Pche.
,,A vy?" řekl muž s nosem nahoru. Inino chování mu určitě nebylo po chuti.
Ina se usmála, vzala kus svého pláště do rukou a uklonila se jako správná šlechtična. ,,Lady Ina Ward. Dělám tu doprovod Její Výsosti." Jinger přikývla.
,,A-ha. Dobře, pojďte tedy prosím za mnou." Ještě jednou se uklonil princezně a vyrazil do přítmí hradu. Jinger šla bez okolků za ním. Ina si ještě chvíli prohlížela s posměšným úšklebkem muže u brány a pak princeznu dohnala. Vojáci, kteří je sem přivedli se mezitím rozutekli po hradě jako myšky. Byli totiž ve službě a jejich povinnosti rozhodně nečekaly.
,,Co si o tom tady myslíš?" zašeptala princezna tak, aby ji muž neslyšel, když prošli kolem velkých obrazů s koňmi. Na mramorových podlahách byl položený královsky modrý kobereček s bílými okraji. Starší nábytek zdobily vázy s čerstvě natrhanými květinami. Skoro každé okno mělo svůj závěs ve světlounce modré. Jak jinak, když královskou barvou byla právě modrá.
,,Že by ty vojáky měl někdo obléknout. Někdo, kdo není švadlena, ale muž." Ina tím narážela na krajkové zdobení na koncích vojenských uniforem.
Princezna nadzvedla jeden koutek úst v neporozumění a tak to upřesnila. ,,Myslím prostředí."
,,Kdybychom šli na hřbitov nebyl by v tom rozdíl," odvětila suše Ina a pohlédla na muže před nimi. Vypadalo to, že jejich rozhovor ho vůbec nezajímá, bylo tomu však naopak. Poslouchal velmi pozorně a dívka začala trošku litovat svých slov. Mohlo by se to klidně dostat ke kapitánovi, či hůř, k jejímu otci a pak by ji všechna sranda přešla.
Muž je zavedl do velkého trůnního sálu, kde vévodil celé místnosti trůn z bílého dřeva, na kterém seděl samotný král Dalbrecht oslňoval celou místnost. Jinak to byl docela obyčejný pokoj. Na jedné ze stěn visel obří koberec s tapiserií války lidem proti mágům a čarodějnicím. Byla to snad ta nejstarší bitva, kterou celá země Aralan zažila. Ina moc dobře znala celý příběh a snad jednou se k němu bude moci vrátit a znova si ho přečíst.
Král už byl starý mužík s knírem dlouhým několik centimetrů, propadlýma očima a vráskami na celém těle. I přes zlatou korunu a pár diamantů na ruce se mu jeho věk nepodařilo zkrášlit. Jeho syn, princ Trevor, na tom byl o dost lépe. Byl to mladý muž plný energie a dobrého zdraví. Hnědé vlasy měl svázané do culíčku a oblečení v barvách jeho očí, čistě modré.
,,Vaše Veličenstvo, Její Výsost princezna Jinger Alia ze Sorenu s jejím doprovodem, ehm-." Bylo vidět jak mu jméno Iny už dávno vypadlo z myšlenek. Ina se i přesto hluboce uklonila králi stejně jako princezna udělala pukrle před jeho veličenstvem.
Král poděkoval muži a rukou ho odehnal pryč. Ten se šel poslušně postavit ke stěně v rohu místnosti.
,,Výsosti, princezno Jinger, moc rád vás poznávám!" zachraptěl král. Ina si všímala klepů, které kolem něj v poslední době kolovaly. Říkalo se, že byl vážně nemocný a jeho syn brzy převezme vládu nad královstvím. Lidé byli smutní, ale svého prince milovali stejně jako krále, takže se pro ně skoro nic nemělo změnit. Kdyby jen tušili.
,,I já vás, Vaše Veličenstvo." Znovu se uklonila a pak se otočila na prince. V tu samou chvíli na něj poukázal král.
,,Rád bych vám představil svého syna, Trevore," ukázal na něj prstem a pak k princezně. Princ pomalu slezl ze schodů od trůnu a došel až k dívkám.
Jinger mu vrátila jemnou poklonu a pak natáhla ruku. Princ ji jemně políbil přes bílou rukavičku na kloubky prstů. ,,Moc rád vás poznávám, Vaše Výsosti. Buďte tu jako doma." Ina měla chuť se uchechtnout. Princezna tu vlastně skoro jako doma byla. Neexistovala žádná možnost návratu do Sorenu.
,,A váš doprovod? Asi jsem přeslechl jméno." Nezapomněl se při tom král podívat na sluhu. Ten raději sklopil oči a okukoval své botky.
Ina udělala jemnou poklonu a odpověděla za princeznu. ,,Ina Ward, dcera kapitána Radska a vědmy Marion, Vaše Veličenstvo."
,,A, ano. Váš otec je velký bojovník!" Nadhodil radostně král.
,,Jistě,... Vaše Veličenstvo." Přijala jeho pochvalu Ina a znovu sklopila oči.
,,Jestli se nepletu měla byste tu podstoupit výcvik."
,,Máte pravdu, Vaše Veličenstvo."
,,Hmm, to je skvělé. Nebudu vás zdržovat. Byl bych moc rád, princezno Jinger, kdybyste teď chvíli strávila s mým synem a vy, lady Ino, můžete najít našeho kapitána. Měl by se nacházet ve své pracovně." Dívky se znovu uklonily králi a zatímco Jinger vložila svou malou ručku do princovi, Ina se otočila a vyšla hlavními dveřmi ven. Hned za ní se hnal ten mrňavý sluha jako o závod, aby ji ještě dohonil. Bohužel pro Inu, sluhové nestihli dostatečně rychle zavřít dveře a tak se mrňavý klaun dostal až k ní.
,,Tak poslouchejte, lady," začal zostra, ,,Tady nejsme na ty vaše vojáky, či nevojáky, nijak zvědaví. Držte se hezky zkrátka."
,,A to jako proč?" Nadzvedla Ina obočí.
,,Nebo vám, nebo vám..." Ina se usmála. Jestli si ten mužíček myslel, jak vypadá nebezpečně, šeredně se pletl.
,,Ráda jsem vás poznala." Usmála se na něj Ina a bez dalších slov odešla hledat to, nebo spíš toho, koho hledala.

*****

Chodby se zde skoro vůbec nelišily. Byl to velký labyrint s několika možnostmi ztráty. Ina se mnohokrát vracela než našla velké obloukové okno, kterým jenom zjistila svou opravdovou ztrátu. Byla hrozně vysoko a přitom chtěla sejít úplně na nádvoří. Naštvaně si povzdechla a přehodila přes kamennou zídku nohu. Nebude to obcházet, prostě nějak sleze dolů a pak se uvidí.
,,Tohle bych raději nedělal!" ozvalo se za ní a ona se opatrně otočila. Stačil by jeden špatný pohyb a brzy by z ní nezbylo nic než šmouha na dlažbě.
,,Proč myslíte?" Odpověděla staršímu muži s holí v ruce, který k ní dokulhal. Šedivé dlouhé vlasy a vous, z něhož by se dal plést copánek, se mu houpal na bradě. Byl oblečený do bílé košile, která ukazovala, že je správně stavěný, do černých volných kalhot a kolem ramen měl hozený plášť na vycházky.
,,Já vás znám," zašeptala Ina a pomalu se nadechla.
,,Já tebe taky, Ino Ward. Opravdu ses povedla svému otci." Tohle slýchala nerada. Nechtěla být jako její otec. Toho mnoho lidí nenávidělo. Ji taky, ale z jiného důvodu. Ona nezabíjela. Ona nedobývala města. I když, třeba jednou bude.
,,Hledala jsem vás." Přiznala a muž se začal smát.
,,Tady?" Ukázal kolem sebe a dívka pokrčila rameny.
,,Nikdy nevíte, kde takového kapitána najdete."
,,Jsem rád žes dorazila," usmál se na ní. Pak se odmlčel. ,,Ale nejsem ten koho hledáš." Posunul si svůj dlouhý plášť a upravil meč u boku.
,,Jak nejste? Jste přeci Hans Dawn! Slavný kapitán Westlay, ten u koho se mám učit!" Dívka přehodila nohu zpátky na zem a postavila se. Byla o dvě hlavy menší než tento stařík, i přes její vysoké jezdecké boty s klínkem.
,,Jsem, ale nejsem už kapitán," poukázal holí na svou nohu a povzdechl si. ,,Když jsem byl záhadně zraněný při jedné rebelii ve městě, předal jsem své řemeslo dál. Musíš najít mého vnuka, Blakea Dawna. Ten je teď kapitán a ten tě bude i učit." Dívka vykulila své velké oči. Tohle byl zlý sen. Ne, noční můra doslova! Musela se opřít o zeď vedle, aby nespadla.
,,Ale otcovi dopisy jste dostával vy!" Na jeho podpis si moc dobře vzpomínala, když četla jeho přijetí k výcviku.
,,Ano, to ano. Ale co bych tě já mohl naučit." Zahleděl se někam do dálky, někam k horám za městem a Ina jeho pohled následovala.
,,On o tom neví, že?" Hans se usmál a zavrtěl hlavou.
,,Jsi pro něj krásné, velice krásné překvapení."
Dívka našpulila vzdorovitě rty a zkřížila ruce na hrudi. ,,Se mnou si nikdo nebude hrát!"
,,To vysvětli mému vnukovi. Najdeš ho v jeho komnatách. Jestli chceš, zavedu tě tam. Ale budeš rychlejší beze mě." Ina se odmlčela. Nechala vítr profukující okny přinést nový dech. Byla z toho celá vedle.
,,Jak jste mi to mohl udělat?" řekla klidně. Když už nic jiného, těšila se na starého válečníka a ne na mladého hajzlíka, který určitě nebude umět držet ani správně meč.
,,To jsem se ptal taky té malé potvory, která mi zabodla svou kartu do nohy." Ina nechápavě pozvedla obočí. Muž zavrtěl hlavou a pořádně se narovnal.
,,Žije tu spoustu zlodějů, vrahů a zabijáků. Brzy určitě na některé z nich narazíš. Ale jako první," ukázal na chodbu, kterou přišel a dívka ho poslušně následovala.