Kings & Queens (CZ)

XXIV.

Ina

Ležela mu v náručí a připadalo jí, že je to tak správně. Zmizel všechen odpor k němu a ona byla ráda za jeho přítomnost. Všechny nervy v těle se jí třepotaly. Ale nebylo to kvůli bolesti z nově rostoucích křídel. Ne, bylo to z jeho jemných doteků na jejím těle.

Cítila jeho ruce snad všude a nechtěla, aby ta chvíle skončila. Bylo to tak příjemné. Tak milé. Tak neznámé. Pocit opravdového bezpečí a klidu. Pocit toho, že jste chtění. Že se o vás někdo aspoň trochu zajímal.

Ina vykřikla bolestí. Její křídla znovu o kus povyrostla. Bylo to bolestné, úplně jiné než poprvé. Tenkrát jí je daroval bůh, nyní jí je daroval měsíc. A to bolelo. Opravdu hodně. Sama nikdy neviděla na živo žádného démona s křídly od měsíce, ale povídali se historky. A o jedné takové démonce Ina jednu znala. Přežila to, ale během pár měsíců zemřela. Na co? To nikdo už neznal. Vyprávělo se, že se zbláznila g toho daru a sama si křídla odřezala a přitom si i přeřízla tepnu. Na krku.

Blake chytil její ruku a nechat se mordovat. Přitom jí tiše šeptal do vlasů. Všechno bude brzy dobré. No tak, jsi silná holka. To zvládneš. A Ina to díky němu vážně začínala zvládat. Začínala mít nad bolestí převahu. Vnímala jen slova toho krásného muže u ní, ne bolest.

Pokusila se s křídly kousíček hnout. Zuby se zakousla do rtu až se bála, aby si ho neprokousla.

Ještě kousek, věděla to. Tušila to. Křídla jí teď vyrostla do velikosti dospělého démona. Jenže její křídla sahala tenkrát i za hranice. Byla větší, než by sedmiletá holka měla vůbec mít. Proto jí je každý záviděl.

Pot jí tekl do očí. Tělo se jí třáslo. Blake si toho všiml. Rukou se jí pokusil pot trochu utřít z čela. Při jeho doteku otevřela oči. Její modré byly úplně jiné než jeho tmavě zelené. Poprvé na něj koukala jinak. Ne jako na svého poručníka, ale jako na muže. Krásného muže, co jí přišel zachránit. Muže, který měl city. Dokázal schovat svou povýšenost a došel si pro ni. Lehce se na něj usmála. On jí úsměv oplatil.

Bolest byla však tak silná, že dívka brzy spadla do bezvědomí...

*****

Cítila tíhu v zádech. Silné chvění v jejích svalech. Bolest hlavy i celého těla. Od té doby, co přijela do Westlay strávila půlku svého výcviku v posteli. Velice si to užívala, ale kdyby to šlo bez bolesti, byla by radši.

Zakňourala a pokusila se otočit, ale něco jí v tom zabránilo. Otevřela dokořán oči a vyšvihla se do sedu. Záda ji zabolela, jako by do ní někdo zabodl tisíc jehlic. Trhaně se nadechla.

Vlasy měla rozpuštěné, šaty svlečené a vyměněné za nové. Černou, pánskou, dlouhou košili. Neměla čas si toho ale všímat.

Cítila se jako by ji někdo uřízl všechny končetiny a pak je zase sešil zpět, na špatná místa.

Velká okna byla zakryta těžkými závěsy. V pokoji byla tma, jen malá svíce na stole osvětlovala kus místnosti.

Ina si protřela oči a zívla. Byla unavená jako štěně. Pokusila se kousek pohnout. Bolest nezaváhala.

,,Au," postěžovala si. Zvedla se a konečně si všimla té nádhery, co měla na zádech. To není možné. To je jen sen. Ale nebyl. Nebyl to sen. Byla to krásná realita. Opravdu měla znovu svá křídla! Svá úžasná křídla plná síly a krásy.

Opatrně s nimi zkusila pohnout. Šlo to bez jakéhokoliv odporu. Dokázala bych i znovu létat? Proběhlo jí hlavou.

A tak na nic nečekala. Všechna únava byla rázem ta tam a ona běžela jen v pánské košili chodbami hradu. Vyhýbala se sluhům, vojákům, prostě všem. Rty se jí roztáhly do ještě většího úsměvu z pomyšlení na tu nádheru, kterou by znova mohla vidět z výšky.