Kings & Queens (CZ)

LIV.

Jackob

Rád by řekl, že to co viděl, ho nepřekvapilo. Že to s ním nic neudělalo. Nevyvedlo ho to z míry. Neobrátilo mu to svět vzhůru nohama... Bohužel se tak nestalo.

Jen co doběhl ke křičícímu davu, nemohl se vzpamatovat z šoku. Ještě nikdy nebyl svědkem převratu. Ve Westlay vládla ta stejná generace už několik dekád. Syn nastupoval po otci vždy po smrti či abdikaci. Tady to vypadalo úplně jinak.

Oheň, hněv i příslib nové naděje, burcovali celým davem jako jeden muž. Lidé se nebáli vraždit další, své bratry a sestry. Vojáci proti nim zasahovali stejně drsně.

Přes ten křik nebylo skoro nic slyšet. Ale Jackob byl vycvičený. Takže poté co zvedl hlavu k nebi si jasně v temné obloze všiml malých lesklých šípů a jen tak tak se vyhnul pod okapem jednoho z domů. Další takové štěstí neměli. Padali na zem jako hrušky a jiní je překračovali. Měli jediný cíl, dostat se do hradu. Sorenský hrad nebyl nijak zajímavý a nepřipomínal skoro ani hrad. Byl to spíš zámek přestavěný do opevnění. Žádné vysoké věže, žádný pořádný kopec, ani hradní příkop. Tento hrad byl postaven jenom jako důkaz bohatství.

Jackob opatrně vylezl ze své skrýše a čekal v rohu vřavy jako opařený. Byla to hrůza. Sledovat něco takového by zabolelo každého. Jackob uslyšel silný výkřik a otočil se právě včas, aby svým mečem zabránil protivníkovi v bodnutí. Voják Sorenu se naštvaně otočil a znovu tasil proti Jackobovi.

,,Kryso!" Odplivl si a zaútočil Jackobovi na hruď. Ten už se ale vzpamatoval jak z omámení vězení tak z obrazu před ním a nenechal se jen tak vyhodit z kola. Mečem útok odvrátil a otočil muže zády. Podrazil mu nohy a přiložil svůj meč k jeho krku.

,,Kde je princ!" Zavrčel a přiblížil ještě o kousek blíž čepel. Muž se na něj opatrně otočil a zašklebil se. Měl tmavé oči, ale to mohlo být jenom nocí co kolem panovala. Tváře pečlivě oholené, i když teď už trošku zaneřáděné krví. Vypadal jako dokonalý voják. A přesto teď vraždil lidi, své lidi, které měl chránit.

,,To bys rád vědět. Nasrat." A aniž by tomu Jackob chtěl voják sám od sebe se podřízl jeho mečem. Pomalu se skácel na zem a během chvilky úplně oněměl. Jackob na tom nebyl o moc lépe. Nechápal, co se právě stalo. Bylo to příšerné. A urážlivé. Vojáci, co se sami zabíjeli, jen ukazovali svou slabost. Svou nicotnost.

,,Už jsi skončil?!" Jackob tasil krví zbarvený meč, ale během chvilky ho měl z rukou. Dívka se zašklebila a hodila mu ho zpět. Byla to zase ona. Ta samá, co ho dostala z vězení a pak utekla. ,,Princ s tebou chce mluvit. A jak se zdá asi nebudeš tak k zahození." Tentokrát neutekla. Ukázala na postranní uličkou a v klidu, jako by se nic nedělo a byl jen krásný zimní den, šla před Jackobem dál.

,,Kam jdeme?" Zeptal se po pár krocích muž. Dívka mu neodpověděla. Šla a nevšímala si křiku kolem sebe. Ani na vteřinu nezaváhala. Byla jako tichá socha, co se pohybuje, ale nemluví. ,,Hej!" Jakcob to už nevydržel a chytil dívku za rameno. Dost jemně s ní trhl vzad a dívka se konečně zastavila.

,,Tak zaprvé, nechápu proč tě princ tak moc chce. Zadruhé, nedávej mi zbytečné otázky, když určitě víš, že jdeme za princem a za třetí," nadechla se a vypustila zadržovaný vzduch, ,,nemám už co dodat." Zasekla se a znova vyrazila vpřed.

Jackob zavrtěl nad jejím výstupem hlavou a co nejrychleji jí dohnal. Došli do slepé uličky bez světla či čehokoliv, co by mohlo nějak napovědět muži kam jdou.

,,No, co teď? Bude tu nějaký tajný průchod?" Zkusil to Jakcob. Ať už chtěl nebo ne, dívka se lehce pousmála a položila ruku na kámen. ,,Efektivní."