Kings & Queens (CZ)

IV.

Hans Inu dovedl až do křídla, které patřilo jejímu novému pánovi a ona už sama našla velké dřevěné dveře, do kterých měla vejít. Měla. Kdyby jí v tom nezabránily zkřížené halapartny dvou vojáků před nimi.

,,Kapitán zakázal návštěv!" Objasnil situaci jeden z vojáků. Ani jeden se na ni nepodíval. Stáli narovnaní jako pravítka a oblečeni byli do stejně barevných uniforem, jako všichni. Jediný rozdíl byla přilbice na hlavě.

Ina se chtěla smát. Chtěla se smát tomu, co se právě teď dělo. Takže ona musela ujet několik týdnů v sedle, spát pod širákem, aby se pak zasekla u dveří toho budižkničemu, který ji měl cvičit!

,,Ale, ale? Copak se tam uvnitř děje?" Muži si vyměnili zdráhavé pohledy než se vrátili očima znovu před sebe. Jeden z nich byl větší než ten druhý a taky hubenější. Byli to dva opaky vedle sebe.

,,Kapitán si nepřeje být rušen!" Řekl druhý.

,,Jasně," zamručela znuděně dívka a povzdechla si. ,,Hele, já tu vlastně vůbec nemusela být. Ale jsem tu. A potřebuji mluvit s vaším váženým, úžasným kapitánem, takže ty klacky pryč a pusťte mě dovnitř!" Pokusila se projít, ale vojáci znovu vrátili halapartny před dveře.

,,Rozkaz zněl jasně!" Dívka se k nim otočila zády, v duchu napočítala do deseti a pak se zase v klidu obrátila k vojákům.

,,Já se nebudu rozčilovat," řekla s úsměvem, popošla blíž a pokusila se ještě jednou vejít. Bez efektu.

,,Je nám líto, ale kapitán jasně vydal rozkaz nikoho nepouštět," odpověděl jí druhý voják. Jenže ji to tak nějak nezajímalo. Měla nervy v kýblu a brzy kýbl přeteče a dalo by se říct, že touhle větou už dávno překročil rysku.

,,Jo... já se nebudu... rozčilovat," otočila se k jednomu z vojáků a popadla jeho halapartnu. Trhla s ním a tím mu znemožnila rovně stát. ,,Tak uhněte nebo tady z toho udělám kůlničku na dříví a vás vyhodím oknem!" Kopla vojáka do holeně. Ten bolestí poklekl. Halapartnou ho bouchla do zad. Voják se svalil na zem jako hruška. Nešťastně, pro dívku s velkým potěšením, vzal svého přítele s sebou. Dopad brnění na zem se nesl celým hradem. Jakoby někdo rozbil všechno nádobí najednou. Ina se musela sama pochválit za takovou spoušť. ,,Příště mi nestůjte v cestě a budeme spolu zadobře," zacvrlikala a konečně otevřela dveře kapitánova pokoje.

Dostala se do menší místnosti, předpokoje s velkým stolem, na kterém ležely ty nejrůznější hry, které znala. Na stěnách visely obrazy vojáků a bitev. Nábytek z tmavého dřeva splýval v přítmí. Neváhala ani vteřinu a rozrazila velké dveře do vedlejšího pokoje a s úsměvem shledala něco, co by vážně nevymyslela ani ve snu.

Myslela si, že byl kapitán vážně zaneprázdněný prací. No ono asi ano, když pod ním na posteli ležela mladá žena s velkým poprsím a z úst se jí draly hlasité vzdechy.

Nejspíš kvůli kraválu, který nadělala Ina před dveřmi to neslyšela dřív. Jenže když vtrhla dovnitř, všechen hluk pominul. Až na dívčin zděšený výkřik.

Ina se opřela o futra dveří. ,,Neruším?" zamumlala a nevšímala si šokovaného výrazu mladého kapitána. Moc si ho neprohlížela. Jak by řekla její matka, bylo to neetické. A tak si rovnou sedla za jeho pracovní stůl v rohu. Měla tak krásný výhled nejen na celou místnost, ale i na svalnatá záda jejího nového pána.

Kapitánovi chvíli trvalo než se vzpamatoval, a dívce pod ním nejspíš taky. ,,Co to má znamenat?!" zahřměl a obmotal si kolem sebe bílou deku. Dívka se zakryla rukama a s vytřeštěnýma očima a splašeným dechem pozorovala Inu, která si hodila nohy na stůl. Musela se usmívat jako blázen. Tenhle pohled ji vskutku bavil.

Kapitán se otočil ke dveřím a našel tam dva své vojáky pomalu zvedající se ze země. ,,Omlouváme se pane, ale-..."

,,Řekl jsem nikoho nepouštět!" zavrčel, popadl z podlahy kalhoty a rychle si je nandal.

Mezitím, co nadával svým vojákům do neschopných nováčků, se Ina rozhlížela kolem. Pokoj byl zařízený přesně pro muže. Málo věcí, ale velký bordel. Postel s nebesy ji už tak nějak nezajímala. Velká okna byla zakryta těžkými závěsy v oceánové barvě. Hned vedle stolu byl další stůl, na kterém ležely mapy, knihy a další potřeby kapitána. Knihovna na druhé straně byla plná knih a vedle ní na zdi visela vylepená mapa kontinentu Aralan. Celý pokoj byl vymalován do tmavých barev, hnědé a šedé.

Kdyby kapitán nebouchl do stolu vůbec by si ho nevšimla. ,,Kdo jsi?!" zavrčel podobně, jako předtím na své vojáky. Byl starší než si představovala. Než odpověděla brouzdala po něm očima a zapamatovala si jeho tvrdé rysy. Tmavé vlasy měl rozcuchané, určitě od té zrzky v jeho posteli, a zelené oči byly nyní plné naštvání, ale i zvědavosti.

Dívka se zaculila a vyndala za opaskem složený dopis určený jemu, který však přišel jeho dědovi. ,,Vše je v dopisu, pane kapitáne." Zrzavá dívka se rychle navlékla do noční róby v rudé barvě, doplazila se k němu a chtěla číst dopis spolu s ním. Muž se otočil od Iny k oknu a začal přecházet s dopisem v ruce po svém pokoji.

,,Co se děje, miláčku?" zakňučela žena až Ina otočila oči v sloup. Musela to být nějaká markýza, nebo kněžna. Rozhodně ne z neurozené krve. Její kňučení a fňukání Ine lezlo krkem.

,,Říkáš Lady Ina Ward ze Sorenu..." zamručel muž od okna.

,,Přesně tak. A když už jsme u toho představování, přeslechla jsem vaše jméno." Usmála se na jeho záda a čekala na odpověď.

Zrzavá dívka si ji prohlédla a zkřivila tvář znechucením. Ina jen ještě víc zvedla koutky úst. ,,Blake Dawn." Chytila se jeho hlasu jako nitky a začala si nožem, který vyndala z opasku, vyndávat špínu zpoza nehtů. ,,Co tu děláš?"

,,Vše je v dopise, pane kapitáne." Muž se k ní naštvaně otočil a došel zpátky ke stolu. Zrzku málem srazil na zem. Shodil Ine nohy ze stolu až si málem vrazila ostří do prstů.

,,Jak je něco takového možné?!" zahřměl. Vojáci ode dveří radši rychle utekli, než aby znovu dostali vynadáno. Ina se zvedla a neztratila svůj úšklebek. Bylo vidět jak moc ho to vytáčí. ,,Jak je psáno, tak je dáno." Blake naštvaně bouchl do stolu a nevšímal si utěšování od zrzavé dívky.

,,Co tu chceš?" Spíš to vyprskl jako něco jedovatého. Ina se mu nedivila. Ani ona nebyla dvakrát šťastná, že zrovna on ji měl cvičit.

,,Není to snad jasné z dopisu, pane... kapitáne?" ušklíbla se jako kočka a nezapomněla se mu dívat přímo do očí. Byly plné hněv, naštvání a... ještě něčeho. Úplně jiné než ty její. Namísto jeho hněvu, ona v nich musela mít pobavení a aroganci. Pohled jí sjel na jeho krásnou nahou hruď, ale ne na jeho svaly. Na jeho kulatý přívěsek na dlouhém provázku.

Neodolala, chtěla ho vzít do ruky a prohlédnout. Jeho pohled následoval její ruku přibližující se k přívěšku a v poslední chvíli ji chytil pevným stiskem. Dívka se pokusila vymanit, ale měl až příliš velkou sílu. Pro teď.

,,Nemáš právo mi tak říkat!" zavrčel a zahodil její ruku. I přes tento rychlý pohyb cítila jeho mozolnaté prsty. Musel už tolikrát držet v ruce zbraň. Dobře pro něj.

,,Takže, kdy začne trénink?" Znovu se ho pokusila vytočit. Ale jak se zdálo, už se uklidnil, napůl.

,,Nejdřív musím někam zajít."

,,Kam?" zeptala se zrzka. ,,Můžu jít s tebou?"

,,Běž k sobě! Tohle si vyřeším sám!" Neřešil svůj naštvaný tón. Dívku to trochu vzalo, pak však přikývla, posbírala si své věci a odešla. Nezapomněla po Ine hodit nenávistný pohled za její překažení romantické chvíle. Ina se jen usmála.

,,A já?"

,,Je mi úplně jedno, co budeš dělat ty! Klidně si jdi k prasatům. Teď mám důležitější věci na práci!" Dívka o tom dosti pochybovala. Zvedla se a vyrazila za ním. Při cestě se snažil si pořádně upravit meč a koženou uniformu kapitána královské gardy. Skoro si jí nevšímal. Prostě šel dál a neřešil svět kolem sebe. Ina se usmívala jako sluníčko. Tak nějak tušila kam jde, a nakonec měla i pravdu.