Kings & Queens (CZ)

L.

Jinger

Princezna spolu s několika dalšími vojáky a Tuimany postupovala chodbami dál až do jeskyní. Kapitán Hans šel s generálem hned ve předu a za nimi několik Tuimanů. Tanja a muž s Pablem, tím malým klukem, kterého zachránila, hned za nimi a Jinger spolu s Klaire a dalšími raněnými v závěsu.

Jinger pořád přemýšlela, co musel Trevor tak narychlo ještě zařídit. Vždyť napadli hrad! A jeho otec je mrtvý! Tak kam si to najednou chtěl zaskočit? Na to vzít si dovolenou právě teď nebyl čas!

Jinger nepochybovala o tom, že odpovědi na její otázky zná kapitán. Ještě než Trevor odešel vyměnil si s ním zvláštní pohled plný slov. A princezna by velice ráda porozuměla.

Dívka, Klaire, se zastavila a chytila se za své těhotné bříško. Z úst se jí vydralo pár nepěkných slov, na čele jí vyrašil pot. Byla unavená, stejně jako všichni v chodbě.

,,Už jen kousek, Klaire!" Zavolal někde ze předu Hans a přidal do kroku.

,,I to dítě musí vědět, že má ještě čas," zašeptala Jinger a pomohla Klaire se narovnat. Ta se na ní s obtíží usmála.

,,Pokud je po svém otci, tak bude chtít být všude dřív." Jinger nevěděla, kdo je otcem dítěte. Mohla si jenom domýšlet, že nějaký voják. Nebo někdo vyšší?

Jinger se snažila nezakopnout. Chodba nebyla nijak rovná, ani čistá. Byla studená, mokrá, plná pavučin a malých tvorečků, co člověku zrovna dvakrát nebyly po chuti. Chodidla měla sedřená do krve, každý tvrdší náraz cítila víc a víc. Lidé za ní na tom nebyli o moc lépe. Pár starších žen, co předtím pracovalo jako kuchařky či švadleny se opíralo o Tuimany i vojáky a hledalo v nich oporu.

,,Jsme tu!" Zakřičel Hans a rukou brázdil po štěně. Chlad se mu zarýval do dlaní než se mu podařilo najít kámen, co špatně seděl. Mechanismus pod hradeb nikdy nepochopil, ale hodil se pro nouzové úniky. ,,Pojďte!" Vyzval všechny a vždy jeden voják s loučí vešel dovnitř se skupinkou lidí. Hans počkal a vešel až spolu s Jinger a Klaire. ,,Najdeme ti lůžko, kde si odpočineš." V těchto chodbách a tomto úkrytu byl jako malý kluk spolu se svým otcem. Vzpomínal si na železné postele na stěnách, pár beden s oblečením a jídlem, do kterého se nemohli dostat škůdci. A samozřejmě zbraně a louče k osvětlení. To vše zde měli najít a použít.

,,Díky," vydechla Klaire a svalila se na nejbližší postel v okolí. Nebylo to sice nic pohodlného, ale nehodlala si stěžovat. Byla ráda, že leží. A jejímu bříšku se ulevilo také.

,,Přinesu ti něco pod hlavu." Řekla Jinger a odběhla pryč. Chtěla si už taky sednout, jenže v okolí bylo moc raněných a slabých. Ona musela počkat. Její nohy to zvládnou. Hans šel hned za ní. Bylo zvláštní zde zase být. Nikdy si nemyslel, že by se tento úkryt použil. Vždy byl jen provizorní.

,,Tady, v těchto truhlách." Ukázal na tmavé bedny v rohu. Měly na straně značku, kroužek, což znamenalo oblečení. Trojúhelník bylo jídlo a zbraně čtverec. ,,Potřebujeme páčidlo!" Zavolal Hans na vojáky, co pokládali jednoho raněného za druhým na lůžka. Došla k nim místo vojáků Tanja. V ruce držela železnou tyč a zapřela se s ním do bedny. Vylomila dřevo a otevřela bez obtíží skrýš. Jinger se na ní podívala. Najednou to už nebyla služebná a princezna. Minulost se roztekla jako mléko na stole. Nyní byly obě jen obyčejné dívky ve válce.

,,Tanjo?" Modrovláska popadla jednu z dek a otočila se k princezně. ,,Děkuju." Zašeptala Jinger a vyndala polštář s pokrývkou. Tanja si jí nechápavě změřila pohledem. Napadlo jí, zda princezna nemá horečku.

,,Za co?"

,,Za to, že mi věříš." Ať už to Jinger chtěla přiznat nebo ne, Tanja tu pro ní byla. Vždycky. To ona pro ní byla oporou v nové zemi.

Tanja na to nic neodpověděla. Vzala ještě jednu deku a vydala se ke svým lidem o kus dál. Malý Pablo už mlsal nějaký chléb v otcově náruči. Nikdy už neuvidí svou maminku. Jenže takový svět byl. Krutý a přísný. Úplně jiný než se psalo v Jingeriných knihách. Byli ve válce. A válka nikdy nepřinesla nic dobrého.

,,Jste v pořádku, princezno?" Zeptal se jí Hans a také popadl nějaké deky. Jinger se otočila na starého kapitána. Nevěděla jak odpovědět. Byla v pořádku? Rozhodně ne. Cítila se jako na jehlách.

,,Kde je pri-král?" Opravila se. Trevor už by se měl vrátit. Dávno by měl být zde, s nimi. Místo toho byl kdo ví kde. Hans vydechl a podal Jinger další látku. ,,Vy to víte," obvinila ho, ,,Vyměnili jste si rychlé pohledy, ale já nevím co to znamená. Kde je kapitáne?" Hans se víc opřel o svou hůl a zvedl k dívce staré oči. Nejlepší léta měl za sebou. A ke všemu ještě nemohl pořádně chodit. Stáří mu navíc přidaly boje a starosti.

,,Šel pro královský prsten, princezno. Brzy se k nám připojí." Jenže Jigner měla špatné tušení. Něco se stalo. Určitě. To samé cítila, když zabili Jackoba. Nesvá. Zvedal se jí žaludek. Bolela jí hlava. Ne, Trevorovi se určitě nic nestalo! Přesvědčovala se dál a dál, aby tomu konečně začala věřit. Hans se na ní opatrně usmál a tím zakončil jejich krátkou debatu. Jinger zmuchlala deku a se sklopenýma očima se vrátila ke Klaire. Kolem ní bylo tolik lidí. A najednou si všichni byli rovni. Až na pár lordů, co odmítalo přiznat, že jejich titul nyní znamenal nic. Vojáci spolu s Tuimany ošetřovali zraněné jako jeden muž. Jinger raději rychle přecupitala kolem raněných a došla k dívce. Ruku měla položenou na těhotenském bříšku. ,,Zase kope." Zašeptala Klaire a lehce se usmála. Těšila se na to. Až to malé stvoření bude držet v náručí. Ale... těšila se na to spolu s Danianem. Ne sama.

,,Co myslíš, že to bude?" Klaire si nechala od Jinger položit polštář pod hlavu a přikrýt se dekou.

,,Bába mi řekla, že to bude kluk. Ale..." Klaire se usmála ještě víc. ,,Vždy jsem chtěla holčičku. A i Danian." Při jeho jméně se jí zamlžily oči. Stále jí bolelo o něm mluvit. Možná to nikdy nepřestane.

,,Jak zemřel?" šeptla Jinger s očima na dece. Nemohla se na tu dívku dívat. Klaire chvíli vypadala, že neodpoví. Pak se ale zadívala na Jinger a rukou zvedla její bradu, aby se na ní princezna podívala. Chtěla to vyslovit. Věřila, že se jí pak uleví. A taky že ano.

,,Nevím. A to je právě na tom to nejhorší. Když žiješ v nevědomosti. Netušíš, zda ho někde někdo pochoval. Nebo ho prostě jen rozřezal na kusy a hodil krkavcům. Zemřel spolu s Jackobem, jestli ho znáš, a dalšími svými vojáky, u Westlayiských hranic." Jinger bodl osten viny. To její otec nechal tyto muže zabít jako zvěř. ,,A teď, když čekám jeho, naše dítě...Bojím se, že bude jeho kopie." Nyní už Klaire z očí tekly slzy. Ani jedna z nich si nevšímala šumu kolem nich. Lidé chodili po jeskyni a otvírali bedny s jídlem a pokrývkami. ,,Že se na něj nebudu moct podívat aniž bych viděla Daniana." Jinger našla její ruku a silně jí stiskla. Chápala to. Ale nevěděla jak jí utěšit. ,,Dívky občas své děti topí v moři. Já bych to však nedokázala. Pokud už jsem jednou dala život někomu dalšímu, tak proč mu ho násilím vzít. Je jeho rozhodnutí jestli bude žít nebo ne. To není na mě."

,,Proto ho chceš?"

,,Na potrat je pozdě. A až se narodí, něco vymyslím. To dítě bude žít. Ať už se mnou či beze mě."