Kings & Queens (CZ)

XXXI.

Jackob

Provazy kolem jeho zápěstí se mu už dávno zařezaly do masa. Krev z ran mu stékala po rukách jako voda z vodopádů. Cítil se slabý. Cítil se na dně. Cítil se mizerně.

Už asi po třetí za den zvracel. Problém byl, že neměl co. Jenom se dávil. Jeho žaludek proti tomu protestoval. Tělo se mu třáslo. Ran na zádech si už skoro ani nevšímal. Něco se hojilo, něco se zanítilo. Brzy bude mít i horečky, pomyslel si. Jenže nikdo mu na pomoc nepřicházel.

Radši by zemřel v bitvě, než aby zde, v Sorenu, hlavním městě dívky, do které se zamiloval, trpěl. Jeho oddíl byl mrtvý. Buď jejich život skončil již v táboře, nebo je mučili cestou, či zemřeli při popravě zde. A že jich nebylo málo. Jackob první dny, co zde v žaláři byl, se mohl aspoň trochu pohybovat. Viděl hlavy svých druhů nabodané na kůlech malým okýnkem v jeho cele. To ho tak rozčílilo, že málem zabil jednoho ze strážných. Proto měl nyní provazy.

Ty kameny byly pro mnoho jeho přátel smrtící. Viděl jejich rozbité lebky. Roztříštěné kosti. Karmínovou krev, co plnila jejich tábor. Tenkrát si myslel, že ho to zabije. Měl pekelné štěstí, nebo možná neštěstí. Přežil a nyní byl v zajetí. 

Pokaždé, když ho už opouštěly síly si vzpomněl na Tobiase. Řekl mu, ať se nevzdává. Ať žije dál. A on se snažil. Snažil se přežít ty hrozné chvíle mučení. Chvíle, kdy mu před očima svítilo světlo druhého světa, volalo ho k sobě, k ostatním z jeho pluku. Ještě ne, ne teď! Křičel potichu ve své mysli. Opakoval si to jako mantru. Nehodlal ta slova pustit z mysli. Musel vydržet. 

Každý den byl jako ten předchozí. Tři vojáci pro něj přišli, sundali mu provazy a nandali okovy. Byl moc slabý na to, aby se jim bránil. Nechal je.

 ,,Zvedej se!" Jeden z vojáků do něj kopl. Podlomily se mu už tak unavené nohy. Ucítil křupnutí. Křik se mu zasekl v hrdle. Bolelo to jako před několika lety. Ještě dřív než poznal Blakea. Únava ho dostávala každý den víc a víc do hlubin mrtvých. Cítil jejich pařáty, jejich kosti otírající se mu o tělo, studený dech a lebky bez očí. Jaká ironie byla, že zrovna kapitán tohoto města vlastnil Armádu mrtvých. Jak se mu to povedlo nikdo netušil. Kouzla, démoni, všechno bylo v tomhle světě možné. 

Voják si před Jackobem uplivnul a nechal ho zvednou ostatními. ,,Buď budeš spolupracovat, nebo tě rovnou pošlou na oprátku, v lepším případě. Je tu totiž ještě ta možnost, že si tě ona podá osobně k snídani." Usmál se na něj muž s havraními vlasy. Zvedl k němu oči a pořádně si ho prohlédl. Rudá uniforma s několika oceněními zářila jak naleštěný meč. Oči měl plné hněvu, nejspíš ho nebavilo se paktovat s vojákem z Westlay. ,,Odveďte ho za kapitánem!" A bylo to tu zas. Zase šel těmi temnými chodbami bez jediného světla. Kolem sebe mohl vidět spoustu cel plných vězňů, polomrtvých lidí, dokonce i nějaká ta kouzelná bytost se občas našla. 

Doslova ho nesli. Slyšel jak si vojáci cestou stěžují na tuhle práci. Nebavilo je to. A do toho všeho ještě popisovali zrůdnosti, které slyšeli od kapitána. Mrtví nemluvili. Ti jen bojovali. A bylo těžké je porazit. 

Vojáci ho dovlekli až do místnosti s okovy pověšenými uprostřed na stropě. Vyměnili je za okovy, co ho věznily doposud a odešli. Nechali ho tam jen tak viset ze stropu. Hlava se mu sama od sebe opřela o hruď. Měl však pořád dost sil na vnímání okolí. Brzy přijde kapitán Radsko, otec Iny. Nikdy by si nepomyslel, že někdo tak ohavný mohl zplodit tak krásnou dívku. To samé platilo o králi Sorenu. Byli si v mnoha pohledech s kapitánem podobní. 

Místnost byla zařízená přesně pro svůj účel. Pro mučení. Na stěnách visely různé mučící nástroje. Některé znal ze své domoviny, některé pro něj byly novinkou. A bál se jich. To musel přiznat. Co už znal z minula byl Drtič položený na stolku. Divil se, že Kapitán použil tak obyčejnou mučící metodu. Minule mu do Drtiče vložil prsteníček a malíček levé ruky. Jeho prsty už nikdy nebudou vypadat jako dřív. Nyní byly rozdrceny, každý vedl tak trochu do jiného směru. 

Uslyšel těžké kroky bot o kus dál. Do místnosti vedlo schodiště. Tím chodili vysoce postavení páni. Kapitán Radsko se objevil během chvilky. Jeho oči neřekly nic. Byly tmavé, doslova černé, bez života. Uniforma se podobala té, co měla při příjezdu i jeho dcera Ina. Meč se mu houpal u boku, strašlivý, určitě starý, od mistra kováře. Na rukojeti si Jackob všiml čerstvé krve. 

,,Omlouvám se, že jsem tě musel nechat čekat. Ale měl jsem na programu ještě něco důležitějšího." Usmál se na něj. Byl to ten šílený úsměv blázna. Jackob mlčel. Bylo to lepší než jakákoliv slova. ,,Ale jsem tady. Takže...budeme pokračovat tam, kde jsme minule skončili." Nebyla to otázka. Z místnosti vedle vyšel muž se zahalenou hlavou kusem černého pytle jen s otvory na ústa a oči. Hruď měl odhalenou, plnou spletených uzlů tetování. Když si sedal zaskučel. Mohl už být starý, nebo ve věku kapitána. ,,Ale prosím tě, příteli, neukazuj slabost před hostem z Westlay." Zasmál se Radsko. Jackobovi přejel mráz po zádech. 

,,Tak, kde začneme?" Radsko si položil ruku na bradu a protřel si ji. Několika denní strniště už potřebovalo oholit. Černé vlasy měl však elegantně ostříhané na ramena, uhlazené dozadu, ,,Co třeba s tím, kde je ukryt královský prsten?" Jackob mlčel. Poprvé v životě si přál, aby to nevěděl. Aby nikdy nezjistil tajemství, co mu Blake propůjčil. Poprvé litoval toho, že je voják. Avšak, touha chránit své království byla větší, než jakákoliv bolest, co měla přijít potom. Mlčel. Mlčel jako ještě nikdy předtím. ,,Neřekneš? Tak to bychom ti rovnou měli ten tvůj jazyk vyrvat, abys měl důvod mlčet!" Radsko přešel místnost ke krbu v pravé části pokoje a popadl pohrabáč.  ,,Jak se má moje dcera? Chováte se k ní hezky?" Říkal to s takovou nenávistí. Jako by ji nesnášel. Ale proč? Položil pohrabáč do ohně a chvíli s ním točil. ,,Doslechl jsem se, že má zpátky křídla. Neuvěřitelné. Nikdy bych si nemyslel, že něco takového zrovna ona dokáže." Vyndal zamyšleně pohrabáč z ohně a prohlížel si ho. ,,Nejspíš se nezapře, že je má dcera. Škoda." Usmál se. ,,Doufal jsem, že bych se jí mohl zřeknout." Jackob nechápal proč to kapitán říkal. Nebyl připravený na tu bolest, co se najednou objevila na jeho zádech. Kapitán přiložil pohrabáč k jeho rozedraným zádům. 

,,Nepovíš, budeš trpět!" Řekl najednou ten muž s černým pytlem na hlavě. Kapitán odtáhl pohrabáč. Jackob sípavě  oddechoval. Stále si nezvykl na tu bolest. Nejspíš se na ni ani nedalo zvyknout. Cítil krev spojenou s jeho potem jak mu stéká po zádech. Cítil jak se rány otvírají a zase zavírají při výdechu a nádechu. ,,Ráda by slyšela odpovědi. A ty jsi jediný, kdo nám z té vaší bandy zbyl. Tak radši mluv, než přijde sama a rozcupuje tě na kousky." 

,,Kdo ona?" zasípal Jackob. Začal kašlat. Dávit se. Všechno se najednou nahrnulo v jednu chvíli naráz. Muž v černém s kapitánem se začali řehtat jako by je dobře pobavil hostinský v krčmě. Jejich smích ale brzy ustal. I Jackob to cítil. Tu moc. Tu ohromnou magii. Silnější než cítil z kapitána nebo z Liwie. Tohle bylo něco mnohem mohutnějšího. 

Kroky nikdo z nich neslyšel. Postava se objevila na schodišti jako duch. Už teď ale Jackob tušil, kdo to je. A najednou mu secvaklo několik věcí dohromady. Bílá průsvitná látka nezakrývala zhola nic. Její tělo, obličej, vlasy, představoval si ji úplně jinak. A poprvé chtěl Liwii zabít za to, že ho nikdy nenaučila jak se Dorbě má bránit. Teď před ním stála ona. Nikdo nevěděl jak vypadala, nikdo ji nedokázal popsat, ale ty oči se ve všech příbězích shodovaly. Krvelačné, zlé, kruté, zlaté. Mnohem víc zářivé, než samotné zlato. 

,,Není čas pro zábavu," Dorba přešla až k němu a krutě se usmála. Popadla jeho obličej do ruky a stiskla, ,,potřebujeme odpovědi hned!"