Kings & Queens (CZ)

XXV.

Dívka ucítila dotek na svém rameni. Rychle zvedla hlavu a ohlédla se na muže za ní. Nebyl to Blake, ale jeho děd, Hans Dawn.
Musel přijít zatímco nevnímala okolí a byla začtená do dopisů.

Doručenou zprávu žmoulala v rukou a snažila se si namluvit, že tohle všechno byl jen špatný sen. Určitě se ještě neprobrala z bolesti křídel a tohle byla jen halucinace.

,,To asi nebylo určeno tobě, že?" Ina na jeho otázkou zavrtěla hlavou a podala mu dopis. Hans si ho opatrně převzal a položil ho na stůl.

Dostal ten samý. A tento měl být pro Blakea. Jeho jednotka na severovýchodě byla pobita neznámými muži do posledního. Což, jak si už sama zvládla Ina přeložit, znamenalo, že Jackob... Ina zavzlykala. To se přeci nemohlo stát! To nemohla být pravda!

,,Buď silná, dítě." Hans ji opatrně zvedl a objal ji kolem ramen. Nechala se. Jemně mu bušila do hrudi a brečela. Slzy jí padaly jen z pomyšlení na ty vojáky. Neznala je, až na jednoho, ale smrt by nepřála ani jednomu. 

,,Co se tam stalo?" zamumlala z omámení. 

,,Nikdo zatím neví. Poslal jsem zvěda a okamžitě se vydal sem za Blakem. Bohužel, bylas tu jen ty," povzdechl si. ,,Kdo ti vůbec ten dopis předal?"

Ina se odtáhla na délku paží a chtěla promluvit. Jenže slova se jí zasekla v hrdle. Přišlo jí, jako by Tuimanku znovu zrazovala. Věděla Tanja, že ten dopis nebyl určený jí? Udělala to schválně? Nebo se jen spletla?

,,Nějaký sluha," zalhala Ina, ,,a -" znovu jí vyschlo v krku. Druhý z dopisů ji tížil na hrudi jako sto kilový kámen. Chtěla se toho pocitu zbavit. Chtěla tomu muži před sebou říct o dopise, kde jí někdo vyhrožoval. ,,Ale nevypadal, že by patřil mezi Tuimany." Stála na tenkém ledu. Uměla lhát, ale tento muž byl fikaný. Bývalý kapitán. Určitě se potkal s podfukáři a vrahy, co lhali v jednom kuse. 

Měřil si ji přemýšlivým pohledem dokud nepřikývl a Ina se v klidu nadechla. ,,Dobrá," vydechl. ,,Dobrá. Najdu Blakea a pošlu ho sem. Tohle se musí řešit." Ina přikývla. ,,Jinak, moc pěkná to věcička." Usmál se na její křídla a Ina jemně znovu kývla hlavou. Teď z nich najednou neměla radost. Byla by šťastnější, kdyby věděla, co se stalo. ,,Jak jsem řekl. Teď musíš být silná, dítě." Ina mu zase dala za pravdu. 

Jen co však odešel, stala se z ní troska. Sedla si k posteli a položila si hlavu na saténové přikrývky. Slzy jí smáčely tvář i prostěradlo. Styděla se. Tohle by nemělo být. Měla by být silná a neměla by ji shodit na zem žádná smrt. 

,,Ale, ale, to se tak často nevidí." Ina zvedla hlavu a rozhlížela se po pokoji.  Smích se odrážel od všech stěn pokoje, nikoho však neviděla. Zvedla se a roztáhla křídla. ,,Tak to ty máš být kapitán mrtvé armády? Nikoho horšího už neměli?" 

,,Kdo jsi?!" zakřičela Ina a rozhlížela se stále dokola. Chvíli jí trvalo než si všimla otevřeného okna v rohu. Podzimní vánek jí ovál nahá chodidla. Oklepala se. 

,,Kdo jsem? To nebudeme teď řešit." Ina se pokusila uklidnit. Zavřela oči jak ji to naučil při posledním tréninku Blake a čekala. ,,Prostě, řekněme, že jsem někdo. Někdo, kdo přišel vyjednávat." 

,,Vyjednávat o čem?" Dívka se pokusila zklidnit svůj dech na minimum. Nyní potřebovala slyšet cokoliv okolo ní. 

,,O možnosti pomoci." To už se Ina neobtěžovala hledat zdroj. Rozhodla se pro jednou nezkoušet oblafnout, ale naslouchat. 

,,Poslouchám." Při jejích slovech se před ní zjevila postava. Vysoká. Štíhlá. Zahalená celá v tmavě zeleném plášti. Ina o jeden krok ustoupila. Postavě nebylo vidět do obličeje. Byla až příliš skryta. 

,,Nesu zprávy od Kárové Princezny." Ině při jejích slovech zasvítilo v očích. Konečně! 

,,Ví kdo vykradl ten obchod?" Nechtěla ze sebe dělat oběť. Nesměla dát najevo jak moc po informacích lační. Šlo to však ztuha. 

Postava se při její otázce zasmála. ,,To ví sice taky. Ale o to teď nejde. Má odpovědi v jiném směru." 

,,O čem chce ta malá potvora mluvit!" zavrčela Ina. Chtěla si získat nazpět nějakou důstojnost. 

,,Vás to opravdu zajímá, že?" Ina postavě sice neviděla do obličeje, ale teď se musela zaručeně usmívat. ,,Tak dobře. Zítra až slunce překročí poslední útes v zátoce, přijďte sama do sídla zlodějů. Jako minule. Počkám na tebe před vchodem. Jestli nedorazíš přesně na minutu nebo někomu o této schůzce řekneš, naše možnost vyjednávání bude u konce." Postava možná ještě chtěla něco dodat, ale otevírání dveří ji umlčelo. ,,Pamatuj! Přesně po západu slunce!" Postava luskla prsty a zbyl po ní jen malý deštík. Ina ustoupila a narazila do pevné hrudi. Otočila hlavu a srazila se s tvrdým pohledem svého pána. 

,,Blakeu," vydechla a otočila se mu v náručí. Stále v ní byl ten žár a touha být u něho, i když se ho snažila zadusit. 

,,Kdo to byl?" zeptal se s kamennou tváří a odtáhl ji od sebe. Vypadal najednou úplně jinak než předtím. Víc odtažitě, uzavřeně...naštvaně. 

,,Já... já nevím," přiznala mu. Netušila kdo to byl. Mohl to být nějaký poskok Kárové Princezny. Jenže ta postava před chvíli řekla ať mlčí. A Ina si ji nechtěla rozhněvat. Potřebovala zjistit, co Kárová Princezna ví. 

,,Tak ty nevíš. A jak se sem vůbec dostala?" Pustil ji a naštvaně přešel ke stolu, na kterém ležel otevřený dopis. ,,A ještě se mi hrabeš v dopisech?!" Tak pokud doteď nebyl naštvaný, nyní z něj tryskaly nenávistné střely.  

,,Blakeu, já...já nechtěla." Proč si nyní připadala jako malé dítě? Proč se před ním chtěla schovat do skříně jako před několika lety před otcem a dělat, že neexistuje? Bylo to kvůli křídlům? Vrátily se jí ty hrozné vzpomínky a...A on je znovu zvedal z prachu zapomnění. 

,,Tys nechtěla? Ino, nedělej ze mě blbce!" Utrhl se na ni až zavřela strachy oči a čekala, co se bude dít dál. Před očima jí běžely staré obrázky. Její otec jak ji bije za každou malou chybičku. Silné pěsti jeho rukou. Staré rány na zádech. Nyní ji všechny místa, kterých se její otec dotkl pálila jak čert.  Ina cítila znovu v rudých očích slzy. Nebude plakat! Teď už ne!

,,Já s tím nemám nic společného! Byla to nehoda!" vykřikla na něj a ucítila jak její moc běží celým její tělem. Chtěla na svět a ona jí to dovolila. Prostě ji pustila a nechala ji proudit. Uslyšela strašlivý náraz a taky přiškrcený výkřik. Otevřela oči. S vepsaným strachem na tváři ovládla svou moc a vrátila ji zpátky do sebe. S otevřenou pusou koukala na to, co provedla. Všechen nábytek byl pokrytý černou vrstvou. To udělala ona. Ona a její moc. 

,,Ino?" Sklopila oči k podlaze, na níž se choulil její velitel. Viděla na něm ten strach, nepochopení. On ji nemohl nikdy pochopit. Ne on.

Ina začala vrtět hlavou a říkat prosté ne. ,,Ino..." Popadla kliku od pokoje a vyběhla na chodbu. V hlavě jí nyní strašilo několik lidí. Její otec, Jackob, Ivan, Kárová Princezna a hlavně Blake. Byl jako spojení divokého severu a klidného jihu. Nedokázala ho pochopit. A pak se jí před očima objevila tvář Tuimanky. Chůvy prince. Oběti její moci. Vše se jí vrátilo. Ano, zabila ji. Ale nechtěla. Byla to velká nehoda a ona se stala její obětí. 

Ve starém oblečení běžela na nádvoří a tam znovu vzlétla k nebesům. Potřebovala být chvíli sama. Vylétla až k mrakům a rozhlížela se kolem sebe. Měla tolik možností. A přeci si vybrala snad tu nejhorší. Tu nejdál. Tu, kde bylo tolik vzpomínek.