Kings & Queens (CZ)

XXXVII.

Jackob

Nešlo s ní bojovat. Nešlo se jí ubránit. S tak silnou Dorbou nemohl nic udělat. Vytáhla z něj snad i ten poslední život, co měl. A pak ho zahodila jako kus hadru.

Zase ležel na zemi v hlíně a prachu. Záda ho bolela víc než předtím. Oči raději neotvíral. Bál se, co by viděl. 

Liwie měla pravdu. Měla pravdu, ale skoro nikdo jí neposlouchal. Mohl jen doufat, že nakonec někdo prohlédl kapitána Radska a Westlay nezmizí z map a pamětí. 

Jackob naštváním škubl rukou v okovech. Jak moc ho vytáčela ta bezmoc. Chtěl bojovat, chtěl varovat Blakea, chtěl znovu vidět ji. 

Před zavřenýma očima se mu začal rýsovat obrys dívky. Blondýnky, malé, v růžových šatech s květinami. 

Myslíval na ni často. Zvlášť v těchto chvílích. Přinášela mu malou úlevu a naději, co mizela v nedohlednu.

Venku zuřila další bouře. Studené kapičky vody na něj dopadaly z mřížovaného okna. Nechal je. Vlasy mu spadaly do obličeje stejně jako mlha venku oblizovala hrad. 

,,To je on!" Jackob nechtěl zvedat hlavu. Nehodlal zjišťovat, kdo se na něj zase přišel podívat jako na zvíře do cirkusu. Nechtěl být pro Soren trofej. Jenže nic nemohl udělat.

,,Ano, princi." To konečně upoutalo Jackobovu pozornost. Avšak ne moc. Vzpomněl si, že princezna měla bratra. Willa pokud si správně vybavoval. Byl mladší. Prý podobný svému otci. ,,Neměl byste tu být, pane."

,,Ty mlč! A odemkni!" Hlas měl tvrdý. Úplně jiný než jeho sestra.

,,Ale kapitán říkal-"

,,Myslím, že kapitán není syn krále! Tak otevři a dej mi klíč!" Bylo ticho. Voják se nejspíš rozmýšlel jak moc špatný nápad to byl. Po několika vteřinách Jackob uslyšel odemykání zámku. Bylo mu to jedno. Stejně mu okovy kolem zápěstí zabraňovaly cokoliv si dovolit.

,,Můžeš nás nechat o samotě." Tentokrát zachrastilo něco úplně jiného. Jackob v tom poznal zlatky. Určitě! 

,,Jak si přejete, princi." Jackob konečně otevřel unavené oči. Před ním stál urostlý mladý muž. Stíny kolem mu nedovolily se mu pořádně podívat do tváře. Ale blonďaté vlasy, stejné jako měla Jinger, svítily do tmy.

,,Tak ty jsi ten muž, který přežil útok kapitánových mužů."

,,Přežilo nás několik," zašeptal Jackob. Nemohl mluvit. Hrdlo měl suché, byl bez vody už několik dní. A jeho rány se tím pádem také nemohly hojit.

Princ přistoupil blíž k němu a klekl si krok od něj. Poprvé se mu mohl podívat do očí. Byly stejně krásné jako jeho sestry. Nevypadal jako muž, který válčí, ale ani jako povaleč. Jeho svalnatá postava mluvila za sebe. 

,,Co po mně chcete," zachraptěl Jackob. 

,,Mohl by ses mi hodit. Hodně hodit." Usmál se na něj princ. Připomínal mu malého rošťáka, který pobíhal po kasárnách za svým otcem. To dítě bylo samý úšklebek a nebálo se žádné práce.

,,Dohody neuzavírám!" Chtěl si odplivnout. Jenže neměl na to žádné sliny v ústech.

,,Škoda, v tvé situaci bych se chytil čehokoliv." 

,,Jak mám vědět, že nespolupracujete s kapitánem a tou Dorbou." Princ chápavě přikývl. Uvědomoval si to. Tento muž mu vůbec nemusel věřit.

,,Zkus vyslechnout mou nabídku a třeba se chytneš. Jenom já v tomto hradě ti můžu zařídit svobodu." Jackob vlastně už neměl co ztratit. Možná tak svůj život a o ten skoro nestál.

,,Co chcete udělat?" zeptal se ho tedy konečně. Kašel mu byl věrným společníkem. Jeho nemocnému a raněnému tělu moc nepomáhalo okolní prostředí. Princ zašátral v kapse u kalhot a vylovil malou lahvičku s čirou tekutinou.

,,Co asi?! Chci sesadit otce moulo! Ale to sám nedokážu." Otevřel zátku a přivoněl si k otvoru. Pak podal lahvičku Jackobovi. ,,Aha, promiň." Omluvil se princ, když mu došla tato situace. Jackob rozhodně nebyl ve stavu, ve kterém by si sám dokázal něco podat. Proto přiložil lahvičku k jeho ústům. Jackobovi bylo jedno jestli je to jed. Prostě to vypil protože jeho hrdlo křičelo na poplach. ,,Je to voda z citrovníků ze zemí na teplém severovýchodě. Nemusíš se bát. Měla by podporovat hojení." Jackob vypil celou lahvičku. Málem se zadusil. Jak moc mu chyběla voda. A malé kousky citronu mu dodaly aspoň nějakou energii.

,,Tak a teď zpátky k plánu."

,,A já mám dělat jako co?" Zeptal se už se svlaženým hrdlem muž. Princ znovu zalovil v kapsách svých kalhot a vytáhl malý, složený papír s červenou pečetí.

,,Ty mi pomůžeš tento dopis dostat k mé sestře a pak...bum! Otec to nebude čekat a prostě ho porazíme!"

,,Jak znám svého kapitána už dávno vyrazil do boje. Tento plán vám nevyjde princi." Odbil ho Jackob. Na jeho plánu mu nic nedávalo smysl. Proč chtěl sesadit svého otce? Najednou potřebovali princeznu a k tomu ještě jeho.

Jackobova slova prince zaskočila. Ale ne nadlouho. Vstal a chvíli chodil po místnosti než...

,,Moment! Neučila se náhodou u vás kapitánova dcera?"

,,Ina Ward? Jo, proč?" Nechápal co by zrovna po ní princ chtěl. Byla ještě dítě. A nyní, jestli už Westlay věděla o Sorenu, mohla mít krásnou oprátku kolem krku. Nevěřil tomu. Nechtěl tomu věřit. Ale pravda bolela.

,,Mám nový nápad příteli!" zašeptal princ a něžně Jackoba poplácal po rameni. ,,A pokud všechno půjde jak má, máme vítězství na dosah ruky."