Kings & Queens (CZ)

XXX.

Blake

Připadal si, jako by se vrátil v čase a znovu začal prožívat svůj minulý den od začátku. Jenže dnes to bylo ještě divnější.

Ležel na posteli, hlava ho znovu bolela. Skoro si říkal, že ho někdo praštil palicí. Na hrudi cítil něčí tíhu, a když se pokusil rukama zjistit, co to bylo, nešlo to. Pomalu otevřel unavená víčka a rovnou je zvedl nahoru. Chvíli mu nedocházelo, co viděl. Stěna, postel... A pak provazy, kterými měl svázané ruce nad hlavou.

,,Co to do prdele..." proběhlo mu hlavou. Znovu se zkusil vyprostit z pout. Nešlo to. Někdo udělal moc dobrou práci.

Tíha na jeho hrudi povolila. Sklopil oči na svou hruď a uviděl houf vlasů. Že by to byla Ariana... nebo snad Ina?... Ne! Byla to úplně cizí holka! Blake se nezmohl na jediné slovo. Byl tak překvapený a... A nahý ještě ke všemu!

Dívka k němu nevinně a unaveně zvedla zelené oči. Poznal v ní Tuimanku, rozhodně to byla jedna ze služebných. Jen kdyby si sakra mohl vzpomenout na to, co se včera dělo! Naštvaně zavrčel. Pokusil se ruce vykroutit z uzlů. Ani se nepohnuli. Blondýnka na něj chvíli koukala než se jí v očích zaleskly slzy.

,,Je mi to tak líto, můj pane. Já musela! Přinutila mě k tomu!" Začala blekotat jedno přes druhé až jí skoro Blake nerozuměl. Slzy se jí kutálely po snědé pleti, byla nahá, stejně jako on. Zavřel oči a s hlasitým povzdechem praštil hlavou do polštáře.

,,Kdo tě k čemu přinutil?" zeptal se, i když už tušil odpověď. Dívka přestala brečet a zvedla k němu zrak. Vypadala tak ustaraně, bála se ho. A i tak udělala, co jí kdo nařídil.

,,Já...já slíbila, že budu mlčet," zamumlala dívka a sklopila zrak. Nejspíš zahlédla na podlaze něco důležitého, protože se pro to sehnula a rychle vstala z postele.

,,Hej! Kam jdeš!" zakřičel na ní Blake, jenže to už dívka uháněla ke dveřím a nehodlala se zastavit. V rukách držela své oblečení, nebo jeho zbytky. Blake se snažil si vybavit, kdy by tuhle dívku zatáhl do svého pokoje a udělal jí...nepěkné věci. Jeho mozek však odmítal spolupracovat.

,,Do prdele!" ulevil si. Chvíli jen tak ležel v posteli. Koukal do stropu, kolem sebe, na okna... do jeho zorného pole se dostaly dvě sklenice položené na jeho psacím stolku. Ty sklenice...

Zařval jak lapené zvíře v řetězech. Nemohl uvěřit že ho nakonec ta malá mrcha převezla. Jistě, vždyť to cítil. Cítil tu sladkou chuť. Tichá můra. Uspávadlo, které se podávalo hlavně dětem, kterým rostli nové zoubky. A ona s tím napálí dospělého chlapa. Byl na sebe víc než naštvaný. Tohle byla podpásovka!

Naštvání z něj však rychle přelezlo a stal se z toho stud. Slunce už vyšlo. Závěsy ho tak úplně nezakryly. A brzy měl mít poradu. Několik jeho generálů, ať už v jeho věku či starší, pro něj přijdou každou chvílí. Věděla i tohle? Chtěla ho ztrapnit? Asi ano. A on nemohl nic dělat. Měla to pěkně vymyšlené děvenka. Z ničeho nic se začal smát. Smál se sám sobě. I světu okolo. Tahle malá mrška měla jednou být kapitán mrtvé armády. Stále se nemohl rozhodnout zda by byla dobrým nástupcem. Občas se chovala příšerně, občas, jako třeba teď, jí to pálilo.

Uklidnilo ho až zabušení na dveře. Kéž by tu byl Jackob, pomyslel si. Teď měl ale důležitější věci na starost než se starat o svého kamaráda.

Kde byli včera stráže! Museli jí vidět jak odchází z jeho pokoje a vstupuje sem tamta dívka. Anebo to měla až tak dobře promyšlené?

Uslyšel tiché zacinkání klíčů. Určitě už poslali pro Gonese. Tak takovéto probuzení si ani ve snu nikdy nepředstavoval.