Kings & Queens (CZ)

LII.

Jackob

Až třikrát uhodí hodiny, začneme. Vzkázal mu princ minulou noc. Jackob v ruce dřímal malý nožík. Jeho jediná obrana. Cítil se unavenější než kdy předtím. Jak byl dlouho v zajetí? Měsíc? Dva? Půl roku? Nevěděl. Pojem o čase ho nezajímal. Chtěl jenom přežít. A nyní mu smrt znovu mávala a volala ho k sobě. Stačí jediná chybička a bude mrtev. A spolu s ním i všichni ostatní. Jak se zdálo, princ už nějakou tu dobu připravoval převrat. Revoluci. Spolu s dalšími lidmi chce svrhnout svého otce a sám se stát králem Sorenu. A k tomu mu má nyní vypomoct Jackob. 

Vojáci před jeho celou stáli jako sochy vytesané z kamene. Málo kdy se pohnuli. Oči upíraly dopředu. Občas se jeden z nich otočil k Jackobovi. 

Až třikrát uhodí... Uhodili už dvakrát. Čekal na poslední. Nevěděl jak to má udělat. Nožík byl určitě dobrá zbraň, ale oproti mečům a halapartnám co měli vojáci si s ním jedině tak mohl hrát jako malý kluk. Nevěděl co má princ za lubem. A doufal, že jeho plány vyjdou. 

Do tiché noci zazněl třetí úder. Jackob se napjal. Čekal co přijde. Třeba nějaký výbuch, či jed, co vypravili do žil vojáků. Čekal. V ruce svíral nožík. Křečovitě. Silně. Oči mu bloudily po cele. Čekal. Čekal... Ale nestalo se nic. Vůbec nic. Žádný výbuch. Žádná magie. Vojáci stále stáli a cela nezměnil podobu.

,,Bezva," zavrčel Jackob a stiskl ještě silněji malý nožík. Naletěl princi a nejspíš i celému království. Jestli si tímto princ zpříjemňoval nudu na hradě...

,,Co tu chceš -" Jeden z vojáků začal mluvit, ale něco ho rychle umlčelo. Skácel se na mříže za ním, pustil meč a rukou se chytil za krk. V matném světle svíce Jackob uviděl karmínovou barvu.

Druhý voják se ještě stačil napřáhnout mečem. Ocel narazila na ocel, vyletěly jiskry a muž se zastavil. ,,Bůh se na tebe kouká." Zamumlal voják, ale to už postava v černém volnou rukou popadla dýku a podřízla muži krk.

,,Snad se baví." Řekla postava. Její hlas byl položený hluboko, přesto tu něco Jackobovi nesedělo. Byla oblečená do černé uniformy. Na rameni se jí blýskala přezka s pláštěm. Postava konečně obrátila pozornost k němu.  ,,A snad mi tímto odpustí." Postava se sklonila k jednomu z vojáků a začala prohrabávat všechny kapsy než našla, co chtěla. Klíče. Že by to princ měl přeci jen pod kontrolou?

,,Kdo jsi?" Jackob se snažil mluvit pevně. Žádná slabost. Byl voják a vojákem navždy zůstane. Nenechá se znovu ošálit. Chtěl být nenucený. Jenže svoboda před ním ho doslova volala k sobě. A tak nastavil ruce poté, co postava našla správný klíč, jenž pasoval do zámku na jeho rukách.

,,Tvoje nejhorší noční můra. Ale možná až příště." Byla to dívka! Určitě! Hlas sice měla hluboký, ale to malé uchichtnutí na konci její věty...

,,Au, co děláš!" Jackob se neudržel a jen, co se dostal z okovů shodil postavu k zemi a sundal černou kápi. Nepletl se. Její účes ho však překvapil. Půlku hlavy měla vyholenou a tu druhou zapletenou do dlouhých copánků, co se jí nyní rozprostřely na kamenné podlaze. Nevypadala vyděšeně, ba naopak, naštvaně. Těch pár vlasů, co měla, jí ve světle svic zářilo jako zlato. A tmavé oči si měřily Jackob přísným pohledem.
,,Člověk se ti snaží pomoct a ty ho ještě málem zmrzačíš!" Zavrčela dívka a kopla Jackob do břicha. Jackob se převalil a zůstal ležet. Dívka mu mezitím otevřela i okovy na kotnících.

,,Kdo jsi!"

,,Už jsem ti to říkala. A nyní, pohni, musíme pomoct novému králi." Dívka se zvedla a uhladila si kápi. Jackob se opatrně otočil na záda, klekl si a poté se opřel o zeď za sebou a vydechl. Konečně se mohl hýbat jak chtěl on. Měl volné ruce i nohy. Nikdy by si nemyslel, že ho to tak potěší. Podíval se na dívku vedle sebe a pak na meč vedle vojáka. ,,Jen si ho vezmi. On už ho nebude potřebovat." Jackob se odstrčil od stěny a došel až k meči. Skrčil se, jenže jeho tělo protestovalo. Nebylo zvyklé k pohybu, díky pobytu v cele. Dívka si povzdechla a podala mu meč s kamennou tváří. ,,Nechápu, co na tobě princ vidí." Zavrčela a vydala se ke schodům a bylo jí jedno zda za ní Jackob vyrazí. 

Až teď, venku z vězení, Jackob uslyšel všechny ty hlasy. Noc byla plná ohňů a křiku. Strachu, ale také naděje. Velkého nevysloveného přání nového začátku. Zasněžené ulice se leskly ve svitu revoluce. Velký měsíc konečně vylezl zpoza mraků a svítil všem, co se rozhodli vyrazit do ulic. 

,,Páni," vydechl Jackob, ,,princ to asi bere hodně vážně?" Dívka se na něj otočila a změřila si ho očima odshora dolů. ,,Stále nemůžeš uvěřit, proč mě chce princ naživu?" 

,,Nějak tak." Přikývla dívka a vyrazila do jedné z ulic. Jackob se jí snažil držet v patách, ale brzy pochopil, že je to zbytečné. Byl stále unavený, kdo ví jak dlouho nechodil a nebojoval. Jak měl nyní držet meč? 

,,Hej!" Zkusil na dívku ještě zavolat, ale ta už byla pryč. Pohybovala se opravdu rychle. To musel uznat. Jackob se opřel o stěnu vedle sebe jako před chvílí a přemýšlel. Přemýšlel o Blakeovi, Liwii a Jinger. Doufal, že jsou všichni v pořádku a živí. Tady to totiž začínalo vypadat na pořádná jatka. Odstrčil se od stěny a vyrazil za hlasy a světlem. Prošel pár ulic. Tam, kde revoluce narazila na odpor, zbyla jen těla mrtvých vojáků. Jackob se zastavil v uličce, která měla snad nejvíce obětí. Leželo zde na zemi sedm těl. Nikdo z nich se nehýbal. Ta těla, ti lidé, byli mrtví. Stejně jako jeho bratři. Jackob chytil meč silněji. Nebýt krále a kapitána Sorenu, nikdy by nezemřeli jeho přátelé. Nikdo by nezemřel tak hroznou smrtí! 

Jackob vyrazil dál, když v tom se jedno tělo lehce pohnulo. Okamžitě to přilákalo jeho pohled. Muž, voják Sorenu, těžce dýchal a snažil se postavit na nohy. Jednu část tváře měl celou popálenou. Krev se mu řinula z obličeje jako vodopády. Všude smrdělo spálené lidské maso.  Jackob si všiml lebky, která vyčuhovala z pod masa. Vypadal příšerně. Někdo s ním neměl slitování. Muž udělal dva kroky a chytil vojáka za ruku. Vykřikl bolestí. Zranění mu totiž nekončila jen u spáleného obličeje. 

,,Další? Další co chce přivést mír, ale přitom zabíjí ostatní lidi?" Muž se pokusil usmát, ale jeho obličej se okamžitě přeměnil do grimasy bolesti. S Jackobem to ani nehnulo. ,,Tak dělej!" Zavrčel muž. ,,Dělej! Dokonči to!" Jackob netušil, proč se vlastně k němu vydal. Možná proto, že v něm viděl svého mrtvého přítele. Tobiase. Tobiase uvězněného pod kládou. Jackob zahnal slzy a jak nejrychleji dokázal vyběhl směrem k hradu, odkud se ozýval největší souboj.