Kings & Queens (CZ)

I.

"Kdybych nečetla tolik knih o zvířatech, myslela bych si, že horská zvěř je přátelštější k cizincům." Dvě mladé dívky už několik dní jely v sedlech svých královských ořů a snažily se dostat přes hory do nížin, kde na ně měl čekat kočár. Mohly jet po cestách, ale to by musely objíždět celé pohoří, což by jim zabralo nejméně další týden cesty. Jejich koně však trasu zvládli bez velkých potíží. Občas chtěli lehnout únavou, občas se začali bořit do měkké hlíny a dokonce jim párkrát sjela kopyta po kluzkých kamenech a málem vzali i své jezdce s sebou do propasti. Nic z toho se však nestalo.   
,,Zvířata tady v horách bývají často hladová, Vaše Výsosti. Není zde tolik jídla pro všechny. A přežije jen ten nejsilnější." Starší dívka, černovláska, dcera kapitána Radska a vědmy Marion, si cestu představovala jinak. A tak byla často úplně mimo veškeré dění. Málem se nechala i pokousat od bílých vlků a jedovatých ještěrů. I přesto teď kázala své svěřenkyni.
Tohle ale nebylo to správné vysvětlení. Ona si nepředstavovala jinak cestu, kterou jely. Představovala si jiný výcvik a jinou lokaci, než byl jejich světadíl. Měla projít výcvikem na západních ostrovech, kde místo koní osedlávali draky. Dávná stvoření z bájí a pověstí. Jenže místo toho teď dělala doprovod princezně jejich království. To bylo něco, co opravdu "chtěla". Dělat chůvu malé princezničce. A ještě ke všemu si princezna vymyslela něco takového jako byla jízda bez strážců po horách, kde za ni nesla celou zodpovědnost Ina.
,,Ale zas na druhou stranu, berme to jako vojenský útok. Když na nás někdo zaútočí, nebo nám vleze bez dovolení na naše území, taky tasíme naše nejlepší zbraně. A oni to mají stejně. Jen s tím rozdílem, že rovnou zabíjí." Tuhle teorii princezně nemohla ani v nejmenším vyvrátit. Měla pravdu. Když nepřítel pronikl na cizí území, nikdy to nebylo bez obětí.
Na to, kolik princezně bylo, se vyznala ve všem docela dobře. Až příliš dobře na ženu. Nebála se říct svůj názor a stála si za ním. Dlouhé blond vlasy jí spletla služebná do věnce ještě před odjezdem a kdo ví, zda král vůbec věděl o jejich jízdě na koni. Byla drobná a vypadala jako malá panenka, co ještě nevyrostla. Ina věděla, že princezna byla mladší než ona. Vždyť si pamatovala, jak se se svou matkou klaněly králi a královně a hlavně princezně, která ležela v kolébce. Stejně to tak bylo i u princeznina mladšího bratra. Byl o rok mladší a hlavně královnin miláček.
,,Wardová?" Princeznin hlas zazněl až příliš jemně a něžně, než aby se dívka otočila k ní. Byla zvyklá na rázné jednání a tvrdý přístup. Tohle bylo až příliš přátelské. ,,Wardová!"
,,Ano, Vaše Výsosti?"  Ina se zvedla na chvíli v sedle a trošku ulevila svému koni. Ten byl už dávno splavený z dlouhé cesty. Princeznin téže.
Hnaly je dost dlouho a stále to nevypadalo, že by se měly dostat ke hranicím druhého království.
,,Znáš Jeho Výsost prince Trevora?" Její oči, pohyby rukou a napnuté svaly, mluvily za vše. Bála se, jaký princ bude. A Ina jí to neměla za zlé. Také by se nechtěla vdávat, ještě ke všemu v tak nízkém věku. A hlavně za cizího muže.
,,Bohužel, Vaše Výsosti. Ani s jeho Veličenstvem jsem se pořádně nikdy neviděla." Byl k tomu dobrý důvod. Od svého otce měla zakázáno chodit na tyto společenské večírky a plesy. Dělala by prý jen ostudu. A to byla asi pravda. Ať už by se dělo cokoliv, ona by dělala úplně něco jiného, než by měla.
,,A... myslíte si, že bude milý?" Ina pokrčila rameny. Netušila zda nafoukané princátko mohlo být milé, či něco podobného. Nikdy se s žádným princem nesetkala, jen s těmi z knížek a princezny bratrem Williamam. A v knížkách buď byli vyobrazováni jako velcí hrdinové, nebo jako malí spratci, kteří nevěděli, co by chtěli.
,,Netuším, Vaše Výsosti. Ale věřím, že se to brzy dozvíte. Po příjezdu do Westlay." Snažila se tím hlavně ukončit tuhle debatu. Neměla ani právo takhle mluvit o princi. Protože měla, jak říkal její otec, hubu na špacír skoro na každého. Prostě přísloví, co na srdci, to na jazyku, k ní pasovalo skvěle.
,,Ale budete tam se mnou, že?" Na tuhle otázku už Ina vůbec neznala odpověď. Co mohla říct? Ano budu tam? I kdyby to nebyla pravda?
,,Podle situace, Vaše Výsosti." Okrajová odpověď teď byla nejlepší. Princezně to jaksi stačilo a přestala řešit tuhle těžkou diskuzi.
Ina nebyla naštvaná kvůli ní. Za tohle všechno mohl její otec. Vždyť už dávno mohla být na Západních Ostrovech, učit se jak být správný kapitán královské gardy a i mnohem víc. A ne jen vyrazit do sousedního království, kde bude pomáhat princezně s následující svatbou za prince Trevora, mladého následníka trůnu a správce Darkských plání.
Snad jednou z něj bude dobrý král, ale k tomu potřeboval i dobrou manželku, která mu porodí následníka trůnu. O nic jiného v této dynastii nešlo. Ženy nebyly oceňovány z nápady, naopak, neměly skoro žádná práva a jejich povinnosti se zúžily na příkaz - pomáhej svému muži, buď žena v domácnosti, usmívej se, porod tolik dětí, kolik dokážeš. Na nic jiného se podle mužů ženy nehodily.         Princezna byla ještě dítě. To věděl skoro každý, ale hned po svatbě se z ní měla stát žena.
Ina se divila, že se toho dívka nebojí. Aby se mohla stát královnou musela být ještě před svatbou panna. Což se králi Sorenu podařilo. Žádní muži, žádné aféry na dvoře, prostě nic. Vše zakázal a jediný muž, kterého princezna znala byl její bratr a otec.
,,Wardová!" Dívka zvedla modré oči a až teď si všimla zvláštního chování jejich koní. Zastavili se a odmítli se pohnout dál. Ina se sehnula a pohladila svého koně po hřívě.
,,Co se dě-" Nestihla doříct ani jednu větu, když z křoví vyběhl obří vlk a začal vrčet na jejich koně. Od pusy mu odkapávaly sliny. Nejspíš už nějaký ten den nejedl. A teď měl před sebou dostatečně velkou večeři.
Princeznin kůň se postavil na zadní. Princezna se pořádně zapřela. Ruce jí jemně klouzaly pod otěžemi. Vydržela však nějakým způsobem v sedle.
Ina vytáhla svůj meč, pověšený na sedle, a seskočila z vraníka. Už se s vlky setkala, ale poprvé s těmi horskými. Říkalo se o nich, že to byli ti největší vlci, kteří existovali a někteří z nich byli napůl i lidé. Valmadeři. Přišli ze severních království a zůstaly mezi obyčejnými lidmi. Zda to byla pravda, netušila. Nikdy žádného nepotkala.
Vlk se postavil naproti dívce a chvíli si ji s vrčením měřil. Oči mu svítily na dálku. Byly zlaté,v okrajích krvavé...
,,Copak panáčku, chceš si to rozmyslet?" Vlk neváhal. Vrhl se na dívku a ta jen tak tak uhnula jeho drápům. Otočila ostří k jeho břichu a bodla. Rána těsně minula kůži, ale stačilo to, aby vlka zpomalila.
Princezna také seskočila ze svého koně. Bylo to vlastně to nejlepší řešení, které nyní mohla udělat. Její kůň byl stále splašený. Pohazoval hlavou. Stavěl se na zadní. Dokud tu byl tento vlk, nehodlal se ovládat.
,,Schovej se!" nařídila Ina princezně. Ta ji však neposlechla. Byla až příliš zmatená a vystrašená z vlka, že zůstala stát na jednom místě.                       Ina se znovu vyhnula drápům a tentokrát už neminula. Její meč, věnovaný jejím otcem, probodl srdce vlka. Vlk sebou ještě chvíli házel, než spadl a zůstal ležet bez hnutí. Jeho oči zůstaly koukat na karmínové nebe. Začalo se smrákat.
Ina si oddechla, zkontrolovala, že nemá žádná zranění,  a otočila se rychle princeznu. Vypadala v pořádku. V šoku, ale v pořádku. A o to šlo.          Úlevně se sklonila nad vlkem a vytáhla z opasku jednu ze svých stříbrných dýk.
,,Nová noc přináší klid novým obětem," zašeptala a opatrně začala z vlka stahovat kůži. Jeho huňatá srst se jim bude hodit. Cíl cesty se sice nenacházel v těch nejchladnějších oblastech, ale i tak tam byly zimy kruté.
,,Musel mít asi pořádný hlad." Princezně se konečně podařilo uklidnit oba koně a vydala se k Ině.
,,Zde nemusíte mít hlad, abyste zabíjela. Zde v horách vám totiž každá vražda projde." Ina vzala kožešinu a hodila ji do volného vaku u sedla. Očistí ji, až rozdělají tábor.                                        
Chtěla nasednout, pak ale uslyšela tichý zvuk píšťaly.
,,Co je to?" Obě dívky se rozhlédly kolem sebe. Nic však neviděly. Ani listy ani kameny kolem se nepohnuly.                                
Píseň dozněla a vítr se vrátil ke své vlastní melodii.
,,Volání mrtvých," odpověděla princezně po chvíli dívka a sama pronesla posvátná slova, která ji naučila matka. Otevřela oči a zavolala na princeznu. "Pojeďte, musíme se dostat blíž k Westlay, než se setmí!"

*****

Žádná z dívek si nevšimla postavy za hustým porostem listí a větví opodál. Byly tak zabrané do melodie, že dívka splynula s okolním světem.             Postava dala píšťalu dál od úst a vydechla studený vzduch. Vítr jí hnal platinové vlasy do tváře. Nechala je.                                 
Její oči nejdřív sledovaly dívky. Když zmizely, vylezla ze své skrýše a došla k mrtvému vlkovi. Jeho srst byla pryč, to ale dívce nezabránilo, aby vedle něj poklekla, zavřela oči, a pronesla svým jazykem, svou rodnou řečí, slova mrtvých.
Otevřela oči a už v jiném jazyce zašeptala dávno naučnou větu.            
,,Jedna oběť přinese víc než sto obětí pro nic."                    
Zvedla se od mrtvého vlka a pokusila se narovnat. Bolelo jí tělo. Potřebovala si odpočinout.                                            
Tmavě modrý plášť se jí zvedl a odhalil tak mužské oblečení, které na ní viselo jak kus hadru. Byla hubená, skoro by se dalo říct podvyživená, jako většina lidí v tomto kraji. Její cesta však nekončila zde, v horách kus od tří vesnic Westlay. Ba naopak, tady teprve začala. A bylo jen na ní komu dovolí se do ní připlést.      
Se zapadajícím sluncem zmizela v tmách hor a lesů, jenž doprovázely mrtvého vlka na druhou stranu. Už brzy, hodně brzy bude les zpívat nejen pro mrtvá zvířata, ale i pro umírající lid této a dalších zemí...