Kings & Queens (CZ)

XVII.

Všechno se jí hroutilo pod rukama. Nemohla se sejít s osobou z cechu zlodějů, nemohla najít způsob jak přesvědčit krále o pohřbu ženy tradicí Tuimanů, nemohla dokázat svou nevinu.

Ina seděla v křesle v pokoji svého pána a četla jednu ze starých knih, kterou objevila v jeho knihovně. Ta byla celá přeházená a proto se ji rozhodla přerovnat. Ona sama nesnášela pravidla, ale pořádek ve věcech chtěla mít vždycky. 

Čekala na něj takhle už celý den, ale on stále nepřicházel. Ani jeden z jejích pánů. Mnohokrát ji napadlo odsud vypadnout. Prostě utéct před problémy a zmizet z povrchu zemského. Na druhou stranu to nešlo. Byla by jako lovná zvěř. Teď musela čekat a nejbezpečnější bylo v pokoji samotného kapitána. 

Frustrovaně zavřela knihu s nápisem, taktika a útok, a vrátila ji do poličky. Měla žízeň, a k tomu i hlad. Přišla si jako malý ptáček, kterému uřízli křídla. Tolik se toho za poslední dobu odehrálo, zhroutilo, změnilo. 

 Možná kdyby nejela s princeznou, tak by si nelámala tolik hlavu s tím, co se s ní jednou stane. Neznala ji, byla to pro ni jen princezna jejich království. Prvorozená, žena určená k vládnutí. Vlastně o ní nikdy ani nepřemýšlela jako o své přítelkyni. To nebylo snad ani možné. 

Z myšlenek ji vytrhlo zaklepání na dveře. Potom do místnosti vstoupila dívka s rudými vlasy a usmála se. 

 „Jak ti je?" Liwie držela v rukou tác s jídlem a pitím a usmívala se jako sluníčko. Ona snad nikdy neměla špatnou náladu. Tác s jídlem však Inu lákal víc než její známá. 

„Cítím se jak vysušená treska," zamručela Ina a popadla šálek s čajem. Neřešila, že je čaj ještě teplý. Prostě to do sebe kopla. Liwie nad ní jen zavrtěla hlavou. 

„Něco nového?"

„Můj bratranec mi neříká zhola nic. Tak na mě tolik nenaléhej pokaždé, co sem vlezu." Zchladila ji dívka. Ina přikývla a sedla si zpátky do křesla. Liwie zaujala místo naproti ní. Znaly se tak málo, ale Ine přišlo jako by ji znala celá léta. Liwie se k ní už od začátku chovala mile, nejspíš nejvíc ze všech lidí v tomto hradu. A taky jí už několikrát pomohla. A taky... Ine na mysli vyskočila stará vzpomínka. 

„Liwie?"

„Hmm?" Rudovláska k ní zvedla zlaté oči.

„Cos to vlastně se mnou udělala v ten den, co zemřela Rania?" Liwie chytila šálek oběma rukama. Sklopila zrak ke svým zlatým botkám a mlčela. Měla na sobě nádherné šedé šaty odhalující její plný dekolt, s dlouhými rukávy se vzory ptáčků a modrou stuhou kolem pasu. „Liwie? Proč mlčíš?" Ina odložila šálek na stůl a přisunula se k ní. Dívka zvedla zlaté oči, podívala se do těch modrých krásných studánek cizinky před sebou.

„Těžko se mi o tom mluví... Protože se toho tolik za poslední dobu stalo." Napila se červeného čaje. ,,Není to zrovna něco, co by lidé měli rádi. Zvlášť po tom, co se dělo v hlavním sále."

„Vymáčkni se!" Začala Ina tlačit na pilu. Liwie byla tak výřečný člověk a najednou se zasekla? To nedávalo smysl.

„Použila jsem svou moc, abych ti snížila horečku, změnila sny a vrátila dech do původního mělkého stavu." Ina nad tím vším jen nadzvedla obočí. 

„Co?" vypadlo z ní.

„Jsem Dorba Ino, Dorba! To stejné stvoření jako je Trevolta." Uvedla na pravou míru dívka a Ina konečně trošku pochopila. „Vzpomínáš na tu knihu, co jsem ti sem přinesla? Jak jsi byla zraněná, a to pozor, to jsem ti taky tak trochu pomohla já a ne ten felčař!" Připsala si zásluhy nad jejím zdravím Liwie. Ina přikývla na znamení, že si na to pamatuje. „Tak tu knihu bych neměla, kdybych nebyla Dorba." Odložila šálek na stůl, stejně jako před chvílí Ina, a podívala se na ní.