Kings & Queens (CZ)

XXIII.

Ina - minulost

Spala na tvrdém lůžku s tenkou dekou a péřovým polštářem pod hlavou. Na sobě měla černé oblečení, vedle hlavy dýku, jen pro jistotu.

V červeném stanu panovalo ticho jako každou noc. Ina byla ve vojenském táboře už skoro tři měsíce. Dokázala si najít spojence, přežít první týdny osamostatnění, přimět ostatní věřit, že za něco stojí. A že není jen tatínkova holčička. To ale nikdy nebyla.

Její učitel, Frederick, jí byl po celou dobu oporou. Stejně jako pro něj jeho hůl. Bez něj by to nezvládla. Nedokázala by přesvědčit Xaviera s Rolandem o svém umění. Nikdy by ji bez něj nepřijali do své skupiny.

Ina se otočila na druhý bok a malinko otevřela oči. Všude byl klid. Klid, jako snad ještě nikdy. Ani šustící vítr o listí stromů kolem nebyl slyšet.

Co asi dělá maminka, pomyslelo si sedmileté děvče a znovu se otočilo. Chtěla domů. Chtěla k matce. Chtěla na místa, kde se cítila bezpečně, nedotknutelně, silně.

Zůstala ležet na zádech. Ve stanu byla sama. Její přátelé dnes popíjeli a slavili den zkoušek. I ona prošla zkouškou. Dokázat, že je dost dobrá, aby si vysloužila křídla od Boha Frodixa. Volným pádem padat do vln a nakonec nechat svá křídla vzniknout a roztáhnout ve větrných proudech. Jen pár vyvoleným se to povedlo. A Ina s přáteli patřili mezi ty šťastlivce.

Na Orona, Tearu, Susan a Misfa bude vzpomínat jako na ty, které bůh zavrhl. I ona málem neprošla. Dar křídla si vysloužila až v posledních vteřinách pádu. A pak se to stalo. Její křídla ji zvnesla a ona letěla výš, letěla do výšky k nebi. Tam, kam se ještě nikdy nepodívala.

S úsměvem se dotkla svých křídel, na kterých ležela. Byla krásná. Velká, černá, silná a odolná. Prostě dokonalá. Dokonce tak krásná, že i samotní velitelé jí je záviděli. A ta závist přerostla v nenávist.

,,Výborně Ino," slyšela hlas svého učitele, ,,konečně jsi jim dokázala, kdo to zde vede." Spíš se stala ještě větším trnem v jejich oku, běželo dívce v hlavě.  

Než usnula přemýšlela o své povinnosti chránit svá křídla. Každý démon je mohl dostat. A pokud se tak stalo musel si je bránit. Bránit a nepřijít o ně. Protože odebrání křídel byla svatokrádež. Viník za ní byl zbaven postavení a zabit, oběť se stala posměškem pro ostatní. Musela je hlídat jako oko v hlavě. A taky se je musela, co nejrychleji naučit schovávat. To byl nejbezpečnější způsob jak o ně nepřijít.

Další den ji čekal před stanem Xavier. Blonďatý bojovník s maskou přes obličej. Vysoký, štíhlý a výborný špeh. Už několikrát Ine dokázal, že by zvládl špehovat i krále špehů a zlodějů. Narodil se o čtyři luny dřív. Byl pro ni jako starší bratr a hlavně dobrý přítel. Nenamluvil toho mnoho, spíš mlčel a poslouchal řeči kolem něj. 

,,Prošli jsme zkouškou," začal při jejich cestě do arény uprostřed tábora, ,,ale teď nás čeká další." 

,,O čem to mluvíš?" nechápala ho. Myslela si, že získání křídel je poslední zkouška, co je letos čekala. Xavierovi zasvítily hnědé oči. Vypadal jako orel, co ještě nestihl chytit svou kořist. Občas z něj Ina měla i strach. Nehodlal to však přiznat.

,,Zkouška spolupráce." Společně prošli železnou branou do katakomb arény. Chodby byly osvětlené chabými lucernami. Z kamenů nad jejich hlavami padaly slizké kapky vody. Ine jedna z nich spadla do černých vlasů. Zavrtěla hlavou a znechucením si otřela vlasy. Xavier se nad její reakcí jen zachechtal. 

,,No co!" zavrčela Ina. Nesnášela, když se jí někdo posmíval. 

Dorazili do malé místnosti se zbraněmi a zbrojí. Sedící na židli, jejich třetí přítel Roland, leštil svůj meč. Byl na něj pyšný. Dostal ho od svého otce na smrtelné posteli a nehodlal se ho vzdát ani o něj přijít. Pro ten meč by umíral. Roland byl přesný opak Xaviera. Kudrnaté černé vlasy si dělaly, co chtěly a šedá očka se podobala kočičím. Roland byl o kousek nižší, ale za to silnější a víc nemotorný. Pokud se ale jednalo o boj, byl o hodně lepší než Xavier na blízko.

,,Připraveni týmu Garreta rozpárat břicha?" Ušklíbl se a zvedl čepel proti Ine. Ta před své tělo postavila svá křídla. Roland se uchechtl její reakci. ,,Dávej si na ta svá zlatíčka pozor kočičko, mohla bys o ně rychle přijít." Přezdívku, kterou jí dal už dávno nevnímala. Bylo to spíš popichování.  

,,Neboj se kocourku. Umím se o sebe postarat." Zadrmolila a vzala do rukou jeden z mečů. Párkrát s ním zkusila zatočit, aby ho potěžkala. Seděl jí. ,,Takže,...o co tu dnes jde?" Oba muži si vyměnili rychlé pohledy, kterým Ina stále nerozuměla.  

,,Včera jsme sice složili zkoušku křídel, ale dnes musíme dokázat, že jich jsme skutečně hodni. Musíme porazit jeden z týmů, který nám byl vybrán." Vysvětlil jí Xavier.

,,Jaká náhoda, že zrovna ten náfuka Garret, že?" Zasmál se Roland. Garret byl synem jednoho z velitelů, jednoho z "učitelů" zde v táboře. Myslel si, že může díky tomu cokoliv. Ina by mohla být jako on, dokonce ještě krutější, místo toho si ale vybrala svoje místo v armádě zasloužit. 

,,Takže musíme vyhrát. Chápu to správně?" 

,,Vždycky jde o výhru kočičko. Jednou prohraješ a můžeš prohrávat stále." Roland jí věnoval vševědoucí pohled. Věděl o čem mluvil. Jeho otec prohrál jednu bitvu a nakonec za to zaplatil životem. 

,,Fajn, tak ať se připraví na prohru. Dnes se hezky nadýchají prachu." Ina si zastrčila meč do pochvy a naposledy kývla na své druhy. Stáli při ní v každé bitvě. Společně se naučili spolupracovat. Společně se naučili útočit jako jeden. Kryli si záda navzájem a kde jaký tým z nich měl respekt. Ale Garret byl jiný. Hodlal Inu shodit před všemi a hlavně před jejím otcem. Chtěl se stát kapitánem, i když moc dobře věděl, že to není možné.

,,Neukvapujte se!" Všichni tři se otočili za starým mužem, co Inu provázel od samého začátku. ,,Garret je možná hlupák, ale v mozku mu to při soubojích šrotuje." Frederick, vousatý stařík opírající se o hůl, a starý přítel její matky, jim všem pomáhal svými dlouholetými radami. ,,Musíte spolupracovat. Nesmíte jim dovolit, aby vás rozdělili." Díval se na každého zvlášť. Nehodlal se opakovat ani měnit svá rozhodnutí. ,,Musíte držet spolu."

,,Tak jako vždycky." Přikývl rozhodně Roland a zvedl se. Svaly se mu při tom pohybu napnuly.  Silnější, běželo Ine hlavou při pohledu na něj. Shodil by ji i mnoho dalších bez větší námahy. I přesto byl velice pohledný. Oči se mu jen leskly při pomyšlení na boj.

,,Neukvapuj se, hochu. Ne vždy se vám podaří zůstat při sobě. Stačí, aby jeden z vás začal přemýšlet na samostatné vítězství a už je malér." Frederick se opřel o hůl a zavřel oči. ,,Doufám, že máte všichni čistou mysl a upřímné úmysly. Dnes můžete vyhrát jen tím, že zůstanete u sebe. Je to jasné?" Frederick k nim zvedl unavené oči.

Všichni naráz přikývli. Dnes nesmějí prohrát. A ani neprohrají. Zvítězí a dokážou, že oni jsou ti nejlepší!