Kings & Queens (CZ)

XXVI.

Ina letěla mezi mraky, silným větrem, i bouřkou, co se ještě nestihla dostat do Westlay. Věděla, že se zítra bude muset vrátit zpět a tak nezastavovala. Letěla dál a snažila se vyhýbat ostrým kapkám deště. Nebylo to nic snadného. Pánská košile, která na ní zůstala, už dávno postrádala svůj účel. Staly se z ní jen cáry oděvu. Jak asi vypadala? Smutně? Otrhaně? Jako někdo, kdo neměl s dvorem nic společného?

Ina zavřela unavené oči. Rychle je však otevřela. Jeho zelená kukadla jí zůstaly v paměti ukotveny jako vzpomínka na bolest a nyní se ho nemohla zbavit. S křikem vylétla ještě výš a rozhlédla se kolem sebe.

Hranice Westlay už dávno překročila. Byla na území Sorenu. Ve své domovině, pokud se to dalo říct. Kdo ví jestli by ji vůbec někdo přivítal. Otec? Těžko. A matka? O ní nevěděla od začátku svého pobytu ve Westlay vůbec nic.

V jednu chvíli ji napadlo, že by se mohla podívat do míst, kde stála dávná města. Zjistit něco o Jackobovi. O vojácích Blakea. Ona měla ale namířeno jinam. Zavrtěla hlavou a letěla dál. Na sever, k jezeru Salo. Ke své minulosti. 

Cesta by na koni trvala čtyři týdny, pěšky dva měsíce, a vzduchem - už z dálky viděla lesklou plochu jezera. Třpytilo se jako tisíce naleštěných drahokamů. Inu bodlo u srdce. Tahle krása mohla být pro všechny. To jezero mohlo zůstat nedotčené. Dokonalé. Ale...

Stromy obklopující jezero vypadaly jako mrtvoly. Byly suché. Spálené. Bez života. A to všechno kvůli pár metrům. Tráva kolem už dávno nerostla. Zbyla po ní jen suchá hlína a prach. A uprostřed toho teroru leželo krásné jezero. Nic zde nerostlo. V okruhu několika metrů se nacházelo jen obří nic. 

Ina opatrně slétla do té hrůzy. Obrazy jí létaly v hlavě jako hejno vran. Vran, které teď kroužily i kolem ní. Jejich krákání jí připomnělo mrtvá těla. Vyklované oči. Vnitřnosti jejích druhů, která zvířata vytahala z jejich těl. Pohledy bez života. Zvedal se jí při tom prázdný žaludek. Nic nejedla, neměla hlad a po tomhle už vůbec ne. 

Složila křídla blíž k sobě. Rozhlédla se okolo sebe. Ta hrůza byla i po několika letech cítit ve vzduchu. Rozešla se k jezeru. Tenkrát si myslela, že je ochrání. Že jezero pomůže. Nebylo tomu tak. V ten den zemřelo nad tisícovku jejích známých. Setkat se z démonem, to byla rarita. Od toho dne ještě větší. 

Ina došla až k vodě. Její krása sahala daleko. Daleko, kam dívka nyní nedokázala dohlédnout. Klekla si k třpytící vodě. Prstem jí rozčeřila. Malé vlnky změnily její odraz v hrůznou příšeru. Ina neuhnula. Raději se pomalu odvrátila a zase vstala. Jak to bylo dlouho? Pět let? Víc? Nevzpomínala si přesně. Ale ten den se jí vybavoval přesně. Po zádech jí přeběhl studený dotek smrti.

Ina trhaně vydechla studený vzduch. Udělala několik kroků bosa po prašném poli. Každý kousek suché hlíny ji zašimral na chodidlech. Rozhlížela se kolem a hledala jakékoliv známky života. Tohle totiž býval tábor. Tábor, kde cvičila. Kde potkala Xaviera s Rolandem. Kde jí byl učitelem Frederick. Kde zemřely její naděje na city.

Se zavřenými víčka šla dál, dokud o něco nezakopla. S tichým syknutím a prachem kolem sebe spadla. Ujelo jí tiché au. Otočila se. To, o co zakopla... Chtěla vykřiknout. Křičet kolem sebe. Les kolem jako by se v tu chvíli hnul. Tichý šum. Pak křik. A zápach smrti. Zavrtěla hlavou a pokusila se tu vzpomínku vytlačit. Nešlo to. Byla najednou moc čilá. 

Ina se rozhlédla kolem sebe. Ticho pominulo. Všude byl křik. Krev. Vojáci. Strach. Tma. S lehce otevřenou pusou pozorovala ty jatka kolem sebe. Vojáci kolem ní se bili hlava nehlava. Tohle se stalo před lety.  Bratr by tenkrát zabil bratra. Bojové pokřiky otřásaly krajinou. Krev, která vystříkla ze zasaženého kousek od ní, jí polila obličej. Ina nevykřikla. Jen si otřela z obličeje krev a třesoucíma se rukama ji otřela do své košile. Rozhlížela s kolem sebe. Hledala je. Hledala své přátele. Než jednoho z nich konečně uviděla.