Thief |Avengers ff|

2.Kapitola

Uplynuly dva dny, za které jsem se stihla naučit veškeré informace potřebné k orientaci v mrakodrapu. Taky jsem se stihla dobře vyspat a najíst, což mělo za následek neobvykle dobrou náladu.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že ani po těch letech kradení jsem teď necítila napětí a zrnka strachu. Na druhou stranu jsem tuto práci opravdu milovala a bylo to vlastně to jediné, pro co jsem tak nějak žila. Tak nějak jsem totiž neměla osobní život, vyjma chvílí bloudění po barech a hledání volného společníka či společnici na jednu noc.

Mně to ale tak vyhovovalo. Díky chudobě naší rodiny jsem už v raném dětství poznala, jakou peníze mají moc a snad díky tomu se ze mě stal silný materialista. Ezoterika a další takové věci šly tak nějak mimo mne, snad proto, že jsem jimi v jisté míře i dost opovrhovala.

A teď náš celý tým seděl v dodávce firmy na prodej mléčných výrobků asi dva bloky od Avengers tower. Zbývalo pár minut do spuštění celé akce a já jsem se právě soukala do šatů, ve kterých se posléze infiltruji do budovy.

,,Takže co uděláš, až to budeš mít?"

Položil mi snad posté Hilton tu samou otázku a zarytě čekal na odpověď. Převrátila jsem oči.

,,Civilní oblečení budu mít schované ve falešné dopisní schránce na rohu čtyřicáté páté. Jodie bude každý den jezdit dodávkou k Central parku mezi druhou a třetí odpoledne. Jestli budu v nouzi, což asi těžko, dostanu se z budovy okamžitě ven, ukončím akci a vlakem odjedu na nějaký čas někam, kde nebudu moci ohrozit skupinu. Pak se vrátím."

Odrecitovala jsem monotóně pokyny. Taktik pouze kývl hlavou a zamračil se.

,,Co?"

Nechápala jsem, když jsem si jeho výrazu všimla.

,,Nezdá se mi to. Je to divné."

Zakroutil mírně hlavou a vyhlédl z okénka na rušnou ulici.

,,Měli jsme i horší zakázky."

Namítla jsem, na což mi Steven již neodpověděl a místo toho upřel svou pozornost do tabletu.

I já se vrátila ke své práci a úhledně složenou pracovní kombinézu jsem si uložila do kabelky ke svým speciálně upraveným botám s tenkou pevnou podrážkám a několika zvláštně uzpůsobeným zbraním. Měla jsem vše.

Jodie mi nakonec pomohla dostat se v lodičkách z dodávky a Leon pak za mnou dveře vozu zase zavřel. Teď na mě čekala největší výzva této akce - dojít ve zdraví dva bloky v těch příšerných botách až k mrakodrapu, dostat se přes schody a nenápadně proklouznout na toalety.

Cesta se nakonec obešla bez pádu na chodník, takže trochu pozornosti vzbuzovala maximálně tak má poněkud vrávoravá chůze. Bylo ale časně ráno, takže si leckdo mohl myslet, že jsem opilá a vracím se z nějakého večírku.

Když jsem vyšla schody a vešla do útrob mrakodrapu, docela mě i překvapilo, kolik lidí se tu tak časně ráno pohybuje. Očividně jsem nebyla jediná časně pracující osoba.

Zastavila jsem se uprostřed bzučící masy lidí a nenápadně se rozhlédla. Na celý prostor zde dohlíželo několik kravaťáků, kteří vypadali opravdu drsně, ale i tak mi nešlo do hlavy, proč pan Stark nechává hlídat lidi a ne svá brnění.

Když jsem zhodnotila svou situaci a zjistila, že nikdo mi nijak moc nevěnuje pozornost, rozešla jsem se k toaletám.

Avšak co by to bylo za práci, kdyby se neobjevily nějaké komplikace?

,,Isabell! Isabell!"

Původně jsem volání ignorovala, neboť jsem si myslela, že nepatří mně. To se však změnilo, když na mé pravé rameno dopadla čísi ruka a zastavila mě v pohybu.

Na okamžik jsem se zalekla, že se snad jedná o jednoho člena ochranky a mimoděk jsem sáhla do kabelky pro drobný nožík. Pomalu jsem se otočila na muže za mnou a s jistým oddechem jsem zjistila, že mi nehrozí žádné nebezpečí.

,,Isabell, jsem tak rád, že tě zase vidím."

Usmál se šťastně muž přede mnou a já se urputně snažila vzpomenout na jeho jméno. Jeho tvář jsem znala a tak jsem vyvodila, že musel být jedním z mých nočních zábav. Navíc mě znal pod jiným jménem, takže o tom nemohlo být pochyb.

,,Já tebe taky."

Plácla jsem jako odpověď ohranou frázi a svým výrazem jsem se mu snažila dát najevo, že se s ním nechci bavit. On to ale slepě přehlédl a hovořil dál.

,,Snažil jsem se ti volat, ale asi jsi mi dala špatné číslo."

Ovšemže jsem mu dala chybné číslo...

,,Ztratila jsem mobil."

Zalhala jsem s úsměvem a už se chystala odejít, ale jeho další otázka mě donutila ze slušnosti setrvat na místě.

,,A co tady děláš?"

,,Jsem tu na stáži, na stáži u pana Starka."

Vyřkla jsem první věc, jež mi přišla na jazyk a vzápětí si uvědomila, jakou blbost jsem to vlastně řekla. Můj bývalý milenec si ale žádného nelogismu nevšiml.

,,Musím jít."

Zastavila jsem jej příkře, když už se nadechoval k další zbytečné otázce, a bleskurychle se mu ztratila někde v davu. Naštěstí nebyl tak rychlí, aby na to stihl účinně reagovat, takže jsem se konečně ocitla pryč z jeho dosahu.

Již bez dalších okolků jsem mířila k toaletám, nechtěla jsem riskovat další nepříjemné zdržení, jakkoliv byla tato situace nepravděpodobná. Až když jsem za sebou zavřela dveře kabinky, dovolila jsem si na chvíli vydechnout a zorientovat se.

Má původně dobrá nálada byla po menší komplikaci ale již dávno ztracena.

Přetáhla jsem si šaty přes hlavu a lodičky z mých nohou shodila na podlahu. Z kabelky jsem následně vytáhla tmavou kombinézu, jež povrchem musela připomínat něco jako neopren, boty, rukavice a těch pár šikovných zlodějských vylepšení.

Díky cviku jsem se do svého pracovního oděvu nasoulala téměř za dvě minuty a připevnila si vybavení na nejvýhodnější místa a mém těle. Kabelku jsem naplnila mým předchozím šatstvem a podpatky a položila ji již bez zajmu vedle mísy.

Teď už šlo všechno hladce. Stačilo se pouze postavit na sklopené prkínko a bez problémů odšroubovat tenkou mřížku, která dělila kabinku od úzké ventilační šachty.

Pak jsem natáhla ruku. Jakmile se mé konečky prstů dotkly stínu vně ventilačního systému, nechala jsem mé tělo pozbýt tvar a hmotnost. Teď už jsem se mohla dostat kamkoliv do této budovy.