Thief |Avengers ff|

38.Kapitola

,,Odvolali mě."

Oznámil Poslední běžec, když se z chodby vrátil zpět do křeslového sálu. Všichni jsme k němu nechápavě vzhlédli.

Byl už večer a já, Alyon a dvojčata jsme seděli zabaleni v dekách na podlaze. Před námi kouřila konvice s čajem a uprostřed našeho kroužku se válela na čtverečky rozlámaná mléčná čokoláda. Atmosféra byla vcelku pohodová a přátelská, plavovláska s radostí uvítala nové tváře a sourozenci zase nějakého normálního Sokovijce.

,,Proč?"

Vyhrkla drobná dívka a okamžitě stála na nohou. Agent Kairelis jí věnoval lehký úsměv, snad aby ji uklidnil, a z křesla si vzal svůj kabát. Bylo jasné, že se okamžitě chystal k odchodu.

,,Trochu se to zvrtlo, hodí se jim teď každá ruka. Vy prý jste povolána až od středy, než se to všechno stihne uklidit."

Tato slova byla mířena pouze na mě, Alyonu jako by nevnímal.

,,V čem to vy dva pořád jedete!? Samantho! Mindaugasi!"

Už nepůsobila tak uvolněně a šťastně jako před půl hodinou. Z jejího tónu hlasu jsem cítila zoufalství a zklamání a jeho intonace mi naznačovala, že dívka neměla daleko od pláče. To byla její typická stránka, emoční hysterie vypukla vždy, jakmile nějakému jejímu blízkému hrozilo jakési nebezpečí, byť pouze smyšlené. Přecitlivělá a přehnaně starostlivá.

,,To není tvoje věc. Slibuji, že všechno bude v pořadu. Hlavně se uklidni."

Rychle jsem se ji snažila uklidnit, jelikož jsem nechtěla její výbuch pocitů nechat zajít až do bodu, kdy nad ní emoce zcela přeberou kontrolu a ona už pak nebude zastavitelná. Protože potom jsem se stávala nekontrolovatelnou i já.

,,Ale-"

,,Alyono, prosím. Věř mi."

Naléhala jsem. Chápala jsem, že se tomu všemu snaží porozumět, ale já měla hned několik důvodů ji od toho držet dál. Bylo to prostě moc riskantní a nebezpečné, navíc jsem považovala za nemožné vysvětlit jí něco tak citlivého, aniž by nezačala vyvádět. A tak jsem to prostě nechala plavat.

,,Nevěřím tvým slibům!"

Vyštěkla divoce a já jen silou vůle potlačila protočení očí. Najednou mi ta klidná a pokojná atmosféra začala chybět...

,,Bože můj, teď to neřeš."

Zakřičela jsem, když mi už docházela trpělivost. Alyon zmlkla a pouze na mě zničeně hleděla, zatímco ohlušující ticho v místnosti se zdálo být nekonečné. Dvojčata strnule seděla na zemi vedle sebe, zaseknutá v pohybu.

,,Fajn..."

Vydechla nakonec lhostejně plavovláska a své oči plné bolesti sklopila a kamsi k podlaze. V tu chvíli jsem nedokázala s jistotou říci, zda ji to až tak zasáhlo, nebo mne takto manipulovala, abych jí všechno řekla. Jenže to nebylo možné, to, co jsem věděla, nebyla moje tajemství, takže jsem k jejich vyzrazení neměla nejmenší právo.

Kývla jsem k agentovi Kairelisovi a ten mě mlčky následoval mimo křeslový sál. Až když jsme sešli po polorozpadlém kamenném schodišti a skrze rozbité vitrážové dveře se dostali do zasněžené zahrady, jsem konečně zastavila. Byla zde sice ukrutná zima, ale já byla odhodlaná ji na těch pár chvil vydržet.

,,Řekni prosím Fisherovi, ať mi zavolá, mé číslo má, takže by to neměl být zase tak veliký problém."

Začala jsem mluvit, když jsem si byla jistá, že kromě Wandy nikdo nemohl vědět, o čem se bavíme. Doufala jsem ale, že má ke mně dostatek respektu a ponechá náš rozhovor i nadále jako soukromý. A jestli ne, tak si všechny informace nechá pro sebe.

,,Taky jsem se chtěla zeptat, co se za tu dobu dělo. Co ty lístky, objevují se ještě?"

Upřímně jsem byla opravdu zvědavá, jestli přítomnost vycvičeného muže měla nějaký vliv na všechny ty nepříjemné a zvláštní úkazy. Nepochybovala jsem o tom, že agent hlídal dívku dnem i nocí, přesně tak, jak mu bylo nařízeno.

,,Alyona o tom neví, ale myslím, že se to zhoršilo. Dům jsem cíleně procházel dvakrát až třikrát denně, abych vše zkontroloval a lístek jsem pak začal nacházet každý den. Někdy dokonce dva."

,,Díky."

,,To není všechno. Pár dnů zpátky, když padl sníh, se po domě začala objevovat mrtvá zvířata. Bylo to různé. Od ptáků visících na nitích ze stropů, přes ubité myši na schodech, až po jelení hlavu před dveřmi křídlového sálu. Ať je to kdokoliv, tak je hodně dobrý, nikdy jsem si nevšiml žádného zvuku, jen stop ve sněhu. Je to pouze můj dohad, ale myslím, že to čekalo, až se vrátíte. Nevím proč, ale proč jinak by to trvalo tak nesmyslně dlouho?"

Pokrčil rameny a nervózně se zahleděl do tmy ležící na krajině. Snad jako kdyby vyhlížel tu plíživou hrozbu, která se možná právě tam někde skrývala mezi temnými stíny stromů, kam ani problikávající světla pouličních lamp nedokázala proniknout. A třeba tam opravdu něco bylo, jako kdybych cítila cizí pohled tam někde v tom neznámu. Mohla to být ale pouze paranoia způsobena agentovým sdělením.

Věděla jsem, že měl pravdu. Ten člověk to až moc prodlužoval, očividně čekal na mě. Čekal, až Alyon bude pod mou ochranou. To byla ta nejvhodnější chvíle pro její vraždu, vyvolal by tak ve mě pocit sebenenávisti a vzteku, že jsem si ji nechala zabít pod rukama. A právě toto vyčkávání ve mě budilo dojem, že v tom bude cosi osobního.

,,Měla bych vědět ještě něco jiného?"

,,To je test?"

Zeptal se ostražitě a přelétl zkoumavě mou tvář ve snaze tam najít cokoliv, co by mu pomohlo dostat odpověď na jeho otázku. Byl to voják a agent, nemohl si dovolit jakékoliv citové vazby k civilnímu obyvatelstvu, ale i takové věci se lidem, jako byl on, občas stávaly. A on věděl, že kdyby na to vedení přišlo, nemuselo by to pro něj mít zrovna pozitivní efekt.

,,Vidíš, že bych držela lopatu?"

Nadzvedla jsem jedno obočí a pro demonstraci zvedla prázdné ruce do výše. V tu chvíli se ale do mého těla opřel nápor ledového vzduchu a já ruce co nejrychleji zase stáhla dolů, abych zabránila zbytečnému úniku tepla.

,,Dejte na ni pozor. "

Přikývl po nějaké chvíli a obrátil se k domu. Měla jsem pocit, že jsem za jedním z oken viděla pohyb. Musela to být Alyon, jak jinak taky.

,,Neboj se."

Ujistila jsem jej, i když jsem si svým tvrzením nebyla příliš jistá. Byla jsem na pochybách, zda bych ji dokázala uchránit před někým takovým, který nám dokázal unikat přes několik dlouhých týdnů. A navíc v mém vlastním domě.

Jedinou možností, jak se toho zbavit, byl odjezd ze Sokovie. Zde mě ale držel projekt, baron von Strucker a také agent Fisher, a já věděla, že má práce převyšuje můj vztah k té dívce. Pokládal jsem za důležitější zůstat u Hydry a mít téměř neomezené prostředky, než si zvolit Alyon a zavřít si tak všechny dveře. Možná, že jsem byla sobecká, ale nehodlala jsem si život zničit ještě více.

,,A kdybyste potřebovala pomoct a Hydra by toho nebyla schopna, ptejte se ve městě po Škorpionech."

Křikl ještě, když už mířil k brance a já zpět do domu. Na okamžik jsem zaváhala, zda se ho nezeptat, co to bylo zač, ale on se mi ztratil dříve, než jsem svou otázku dokázala vůbec zformulovat.

Co vlastně myslel tím, že by Hydra nebyla schopna pomoci?

✴✴✴✴✴

Zdravím,
měla bych jednu otázku... nenudí vás to už? Přijde mi, že v příběhu pořád někdo jen mluví a nic moc se tam neděje. Kousek děje máme ještě očividně před sebou a já se bojím, zda mi u toho neusnete. Ráda bych slyšela vaše názory, i ty záporné.

Snad se uvidíme u další kapitoly.

JulMar01