Thief |Avengers ff|

32.Kapitola

Dovlekla jsem jej, samozřejmě za doprovodu jeho stálých posměšků, až na hlavní chodbu, která ve skále spojovala podzemním kryty, pokoje i jídelnu a vedla až ke schodišti, které poskytovalo kontakt mezi sklepy a nadzemní částí pevnosti.

Náhle se ale za zatáčkou objevil jeden z vojáků a můj výraz jako na povel zvážněl. Muž šel pevným krokem směrem k nám a už z dálky své ostré hnědé oči zabodával do mě.

,,Slečno T? Musíte jít okamžitě se mnou, pan Strucker si to vyžádal."

Oznámil mi se silným ukrajinským přízvukem a tak, že mi již předem zakázal něco namítnat. Hrdě jsem zvedla bradu a nespokojeně se na něj zamračila.

,,Je to urgentní?"

Zeptala jsem se nezaujatě a pomalu jsem svůj náklad opřela o zeď. Pietro na nás jen mlčky zíral a pouze v jeho světlých očích se mu blýskala potlačovaná zvědavost. Napjatě nás poslouchal, i když stejně nic z těch pár slov vyvodit nemohl.

,,To je trochu slabé slovo."

Odpověděl suše, i když cosi v jeho onyxových očích vypovídalo o posměchu. Nejspíš mnou, jako většina místního personálu, zcela nekompromisně pohrdal.

Ohlédla jsem se na Pietra, abych se ujistila, že to beze mne už zvládne. Krátkým přikývnutím mě o tom ujistil a já tedy neochotně následovala vojákova záda.

Celá cesta proběhla v nepřátelském duchu a já bohužel nestíhala jeho dlouhé rychlé kroky, a tak jsem musela čas od času potupně popoběhnout. Nemusela jsem ani umět číst myšlenky, abych si domyslela vítězné výkřiky v jeho hlavě.

Po pěti minutách už jsem však čelila baronovi osobně. Zahlédla jsem ho spolu s Fisherem a několika dalšími lidmi. Přede mnou to bzzčelo jako nějaké humanoidní včelstvo a obecně se mi vše jevilo agresivně chaoticky.

Něco se dělo, aby to stálo za takový rozruch.

Strucker v kabátu, který stále neuvěřitelně vlál i v bezvětří tady v podzemí, mi spěšně pokynul, abych se k němu přidala. Neochotně jsem se tedy protlačila skrze dav a snažila se přitom co nejvíce se vyhýbat ostatním pohybujícím se lidem.

,,Co se tady děje?"

Nechápala jsem a snažila se skrze dav rozpoznat příčinu všeho toho chaosu.

,,Konstantin vypadl ze hry."

Sdělil mi ledově a spojil své ruce za zády.

,,Cože? Jak?"

Následovalo pouhé pokrčení ramen. Jako kdyby ho to vůbec nezajímalo.

,,Dvojčata by se o tom neměla dozvědět, dokud celou situaci neprošetříme. Hádám, že bychom to před nimi stejně neutajili, ale zatím vše bude probíhat tak, jako by se nic nestalo."

Kývla jsem na srozuměnou A založila si dlaně do kapes.

,,No... A co se mu teda stalo?"

Zkusila jsem to podruhé a zahleděla se do baronovy tváře. Ten, jakmile si všiml mého pohledu si povzdechl a mírně se pousmál.

,,Že jste to teda vy. Stejně jsem s vámi chtěl mluvit."

Svolil nakonec a jediným gestem umlčel jednoho člověka, který se k baronovi zrovna obracel s něčím na srdci. I přes svůj nespokojený výraz ale nic neřekl, pouze sevřel desky s papíry a s očividnou záští v očích se odvrátil.

,,Ta jejich protiameričnost je zábavná."

Zavrtěl hlavou a rty se mu roztáhly do lehkého úsměvu. Ano, bylo očividné, že i přes můj podíl na projektu má zde se mnou mnoho lidí problém. Nebylo to nic určitého, jednalo se spíše o pohledy plné zášti nebo nepříjemné náhody, avšak které se tady děly pouze mě. Byla jsem s tím ale tak nějak smířená.