Thief |Avengers ff|

14.Kapitola

,,A to si opravdu myslíš? Takovým lidem nejde o životy, ale o peníze. A ať mi neříkají, jak moc je to mrzí. Zanedlouho zase zničí další město, životy a i když je třeba donutí podepsat nějakou mírovou smlouvu, je to nezastaví. Stane se to zase. Je to prostě obchod, nic víc, nic míň."

Z jejích slov odkapávala pochopitelná zášť. Neměla jsem chuť se s ní hádat, žádná z nás nemohla mít úplnou pravdu. Nikdo kromě samotného pana Starka nemohl vědět, jak to všechno skutečně bylo. My mohly jen nesmyslně polemizovat o našich verzích pravdy.

Faktem ale zůstávalo, že nenávist v srdcích místních byla hluboko zakořeněná. Kdo ví, jestli za to mohla ruská propaganda, nebo byla Sokovie pod vlivem úplně něčeho nebo někoho jiného. Nepředpokládala jsem totiž, že tak kolosální zášť vznikla bez zásahu čehosi zvenku. Nebylo to tak přirozené.

A já tento hněv viděla i v očích dívky, na kterou jsem narazila v Berlíně. Musela okamžitě poznat, že Američan jsem, přesto projevila zájem o komunikaci se mnou a dokonce mi na nějaký čas nabídla bydlení. Nejspíš byla více otevřená světů, avšak zrnka vzteku v ní očividně zůstávala. Kdo by se ale divil...

Pomalu, ale jistě, začínalo poprchávat, takže jsem byla ráda, když jsme už za chvíli stály před bytovkou a Alyona se klíčem nešikovně snažila otevřít vchodové dveře. Nakonec se tak ale povedlo a naše trojce tak unikla zesilujícímu dešti.

,,Co jsi vlastně dělala v Německu?"

Stoupaly jsme po starých kamenných zaprášených schodech, přičemž ozvěna našich kroků se jakoby  rozléhala po celé společné chodbě budovy. Zvenku skrz tlusté zdi moc hluku nepronikalo a špinavá chodba byla ponořená v podivném tichu.

,,Střední."

Pokrčila Alyona rameny, jako kdyby se snad jednalo o jasnou věc a konečně se zastavila u jednich dveří.

,,Nezačíná školní rok náhodou už za pár dní?"

,,Jo."

Odpověděla mi příkře a začala ve svém batohu hledat klíče od bytu. Po dlouhé době přehrabování v osobním zavazadle, kdy jsem marně čekala na další informace, našla alespoň ty klíče a odemkla. Pustila mě do svého bytu jako první a pak za námi zabouchla dveře.

,,Proč ses teda vracela?"

Zeptala jsem se jí a zvědavě pohledem bloudila po malé chodbičce. Překvapilo mě, jak byl celý byt tmavý a už od prvního pohledu opravdu maličký. Alyona rozhodně neměla peněz nazbyt.

,,Máma je v nemocnici."

Sklopila hlavu a z noh skopla plátěné kotníkové botky. Jednoduše je nechala ležet na podlaze předsíně a následně vybídla i mě, abych se vyzula.

,,Jak je to vážné?

Ptala jsem se dál a v pokleku bojovala s tkaničkami.

,,Dost."

Odpověděla mi až po chvíli a prošla kolem mě dál do bytu. Bílý pes se za ní prohnal jako nějaká sněhová bouře a nakonec mi oba zmizeli v místnosti přede mnou.

Vstala jsem a své tenisky jsem nechala povalovat po vzoru světlovlásky. Následovala jsem je oba a nesměle vkročila do místnosti. Její byt byl očividně pouze jednopokojový, jelikož prostor splňoval hned několik funkcí. Po mé levé straně se nacházela malá kuchyňka a pračka, po straně pravé zase postej, pracovní stůl a šatní skříň. Bylo zde pouze jediné okno, které ovšem nestačilo k tomu, aby osvětlilo celou místnost. Vše působilo staře a tmavě.

Alyona si hodila kufr na postel a hned se zase obrátila ke mně. V jejích modrých očích již nebyl ani náznak toho bolestného lesku, kterého jsem si všimla, když jsem se zeptala na její matku. Na bledé tváři už jí opět hrál úsměv, kdo ví, zda upřímný.

,,Koupelna je vpravo, donesu ti něco čistého."

Pouze jsem na ni vděčně kývla a beze slov se rozešla určeným směrem. V chodbičce jsem si všimla druhých nenápadných dveří a když jsem je otevřela, poznala jsem, že se opravdu jedná o malinkou koupelnu z modrých kachlí.

Nutně jsem potřebovala sprchu. Voda mi nebyla dopřána od mého útěku z USA a to už několik dlouhých dnů uteklo. Byla jsem celá obalená potem a špínou a mé vlasy byly kompletně mastné.

Také jsem si potřebovala zkontrolovat svůj zraněný bok, který se mi silnou bolestí připomínal s každým mým krokem. Jen jsem doufala, že kvůli špatné hygieně se mi do rány nedostane infekce, což by znamenalo smrt nebo pobyt v nemocnici. Nebo něco takového.

Stanula jsem před oválným zrcadlem nad umyvadlem. Právě tady jsem si košili přetáhla přes hlavu, jelikož se mi nechtěly rozepínat všechny knoflíky. Špinavý kus šatstva jsem bez zájmu odhodila na zem, aby mi nepřekážel, a pohledem upřeným na svůj odraz jsem sjela až ke spodnímu lemu sportovní podprsenky, odkud se zašitá rána táhla až téměř k podbříšku.

Vypadalo to opravdu hrozně, ale mé, kéž by zkušené a optimistické, oko vyhodnotilo stav zranění jako pouze lehce životaohrožující. To pro mně znamelalo, že se na to pokusím nesahat, dokud se vše alespoň trochu nezahojí. Několik stehů bylo sice přetržených a okraje rány nesly dost podivné barvy, avšak rozhodla jsem se to nechat být, třeba na to neumřu.

Dveře od koupelny se prudce rozevřely zcela bez upozornění a dovnitř místnosti vpadla má hostitelka. Ve štíhlých pažích svírala ručník a kupičku složeného čistého oblečení.

,,Promiň!"

Vyhrkla, když si uvědomila, že svůj příchod nijak neohlásila, a rychle všechny věci položila na hranu umyvadla přede mnou. Pohled ji přes odraz v zrcadle sklouzl na mé zranění, ale kupodivu nic víc neřekla a vytratila se z koupelny.

Zadívala jsem se na svůj odraz. Na Jean, Jane, Sophii, Samanthu, Leylu, Lucy, Mary Ann...

Naštěstí mě nikdy netrápila otázka sebeurčení, nepotřebovala jsem se s někým ztotožňovat. Nemělo to pro mě význam a přinášelo mi to mnoho výhod. Byla jsem vysoce přizpůsobivá, co se týče improvizace, a neměla jsem k místům, věcem, lidem a vlastně částečně i k sobě žádné emoční pouto. Mohla jsem udělat cokoliv, aniž by co jakkoli zasáhlo mé svědomí. Ano, nejspíš jsem vykazovala drobné znaky psychopatie.

,,Jíš brambory!?"

Ozvalo se skrze zavřené dveře a odvedlo to tak mou pozornost.

,,Jo."

Křikla jsem nazpět a konečně jsem že sebe začala sundávat poslední kusy oblečení. Nepochybovala jsem, že Alyona se nejspíš také bude chtít osprchovat a tak jsem ji nechtěla zdržovat.

,,Tak já pro ně skočím do sklepa."

Ozvalo se znovu a než jsem dívce stačila odpovědět, ozvalo se bouchnutí dveří a v bytě se rozhostilo ticho.

✴✴✴✴✴

No, všem se omlouvám, že jsem poslední dobou nevydala kapitolu. Měla jsem dvoutýdenní IT školu, pak celodenní atletické tréninky a teď jsem na dovolené. To vás sice nezajímá, ale já se potřebuji nějak ospravedlnit.

Vím, že poslední dobou kapitoly nejsou moc záživné, ale ještě chvíli počkejte.

Snad se alespoň trochu líbila.

JulMar01