Thief |Avengers ff|

36.Kapitola

Stark objevil tajný průchod rychle, nejspíš mu s tím pomáhalo množství funkcí v jeho obleku a přirozená inteligence. Ano, Anthony Stark jistě byl genius, jen hlupák by tvrdil opak.

Opatrně přešel dovnitř a odhalil tak zdánlivě nekonečnou místnost. Vypadalo to zde podobně, jako když jsem tu pevně vkročila já. Obrovské mrtvé schránky vesmírných monster, která zaútočila spolu s bohem klamu na New York, byla na ocelových lanech zavěšena ze stropu a podepřena kovovými konstrukcemi, takže se zdálo, jako by zmrzly v pohybu a čase. Ohromné čelisti byly hrozivě rozevřené a nebezpečné vypadající dlouhé zuby z nich nahodile vyrůstaly jako broušené čepele. A uprostřed toho všeho, pečlivě naaranžováno, bylo připraveno Lokiho žezlo. Jemná zlatavá záře se odrážela od hladkých ploch kovů a házela na stěny zdeformované podoby těch oblud. Okolní vzduch se zdál být prosycený nějakou podivnou energií, která jako by se z něj měla se vzrůstajícím napětím každou chvíli uvolnit a explodovat.

Stark se fascinovaně a poněkud překvapeně rozhlédl po místnosti. Nejspíš čekal všechno, jen ne tohle, asi tak, jako když jsem tu byla prvně i já.

Mou pozornost na okamžik upoutalo cosi docela jiného, co miliardář nepostřehl. Jakási figura, možná dokonce figury, stála ve stínech a já bych si jí snad ani nevšimla, nebýt rychlého pohybu na prahu viditelnosti. Chvili mi trvalo, než jsem ve tmě poznala Wandu, jak lehce brání svému impulzivnímu dvojčeti, aby udělalo něco nesmyslného. Oba dva upřeně sledovali Starka, jak bere žezlo do pravé ruky a pozorně si jej prohlíží.

Pomalu a hlavně tak, abych je nevylekala, jsem se zhmotnila přímo před nimi. V dívčině tváři se na okamžik rozlila úleva, nejspíš právě strach ji přinutil mě jít hledat, až nakonec narazila na tuto místnost. A Pietro? Úvahami nad tím, jak se tu ten chaotický element dostal, jsem odmítala plýtvat časem i energií.

,,Sektory B a C hoří, déčko úplně spadlo. Je otázkou času, než se dostanou sem a úplně do podzemí. Musíme zmizet, Strucker už je taky pryč."

Vychrlil ze sebe Pietro, načež schytal loktem do žeber od své sestry, která mu tak nejspíš dávala taktně najevo, aby trochu ztlumil hlas. Ironman byl stále nedaleko od nás a byly velká šance, že bychom se prozradili.

Sakra.

,,Musíme dolů do města."

Rozhodla jsem okamžitě a v hlavě už vybírala nejkratší možnou cestu skrze lesy. Mohli jsme se na čas ukrýt v mojí vile, Alyon by byla jistě ráda za společnost a já bych ji měla zase zcela pod dohledem.

,,Stark tam poslal nějaké roboty."

Namítla Wanda a nervózně přešlápla na místě. Čas se nám obrovskou rychlostí krátil a my museli jednat, dokod k nám muž stále setrvával otočen zády, neuvědomujíc si naši přítomnost.

,,Nemůžeš mu něco udělat třeba těmi čáry-máry věcma?"

Navrhla jsem první věc, co mě napadla, když už to vypadalo, že se génius obrátí naším směrem. Dívka po mě hodila ne příliš jistým pohledem, ale i přesto obezřetně udělala pár kroků k nicnetušícímu hrdinovi. Kolem pohybujících prstů se jí zvlnila magie a já pod silou okamžiku na chvíli ztratila dech. Podobně jako Pietro.

Byla již těsně za jeho zády, ruce zvednuté do výše a konečky prstů se téměř dotýkla jeho spánků. Mnou i jejím bratrem pulzovalo napětí, když se magie ješte více rozzářila a osvítila i nejbližší předmět. V tu chvíli se Starkovo tělo jako by uvolnilo, přesto zůstal pevně stát na svých nohách a nepoloval ani stisk okolo žezla. Wanda po chvíli ustoupila, ale bylo zjevné, že muž je stále pod jejím vlivem.