Thief |Avengers ff|

20.Kapitola

Vzbudila jsem se opět až odpoledne. Za ty dva týdny strávené v Sokovii jsem si zcela zvykla na noční život a můj časový řád se zcela přetočil.

Dnes jsem ale nevstávala s klidem, jako předchozí dny. Vlastně jsem i spala tak nějak podivně roztržitě, že jsem byla snad ještě více unavená. Možná za to mohla přítomnost Alyony, jejíž pohyb ani myšlenky jsem nemohla nijak kontrolovat což pro mě znamenalo riziko. To mě akorát utvrdilo v mém rozhodnutí z minulé noci.

Vyhrabala jsem se z deky, málem jsem přitom spadla z křesla, hodila na sebe mikinu a vklouzla do černých tenisek. Jelikož jsem nikde na patře dívku neslyšela, sěběhla jsem schody dolů a začala ji hledat v přízemí. Nikde ale nebyla, až pak jsem zvenčí zaslechla její hlas a veselý štěkot.

Jelikož se mi jaksi nechtělo chodit až ke dveřím, vylezla jsem ven otevřeným oknem. Alyona ka mě naštěstí byla zády, takže mé podivné chování neviděla.

Seděla na zchátralé houpačce, která byla zavěšená na větvi vzrostlé magnolie. Vysoká tráva sahala až téměř k sedátku, přesto jsem si všimla, že lehce pohupuje nohama a odráží se špičkami od země. Bestie se motala kdesi v tom houští před ní a ona mu věnovala celou svou pozornost.

Mlčky jsem udělala první kroky ve vysoké trávě. Světlovláska mě musela slyšet, ale neotočila se ke mě. Šla jsem tedy dál, až jsem se zastavila těsně za jejími zády. Ale ani teď nereagovala, zastřeným pohledem hleděla kamsi před sebe. Asi na ní dopadla vážnost včerejších věcí, ta nepovedená sebevražda.

Zrakem jsem sjela od jejích zjizvených předloktích až k šatům, ve kterých byla oblečena. Byla poměrně zima, nadcházející podzim, a ona sama bylo doslova jen kost a kůže. Nechápala jsem, proč to dělá.

,,Jedla jsi něco?"

,,Ne."

Zachraptěla a schovala ruce do klína.

,,A hledala jsi jídlo?"

Tentokrát mi neodpověděla. Natáhla jednu ruku k nebi a nechala sluneční paprsky, aby jí protékaly mezi prsty. Fascinovaně na svou ruku hleděla, jako kdyby v ní svírala hroudu zlata.

,,Já-já už nemůžu dál."

Vydechla zoufale a rukou, kterou si se světlem hrála, si protřela uslzené oči.

,,Nechci..."

Hlesla skoro neslyšně. Hleděla k jasnému nebi a po tvářích jí tekly slzy. Ve světlých očích se skrývaly střípky její zlomené duše. Bolest, který její pohled nesl se míchal s jistou lhostejností, jakoby už vše vzdala, rezignovala a vše už jí bylo docela jedno.

,,Pojď, půjdeme do tepla."

Řekla jsem měkce a podvlékla jí ruce pod zády a koleny. Nekladla mi žádný odpor, místo toho si opřela svou hlavu o mou hruď a více se ke mě přitiskla. Cítila jsem, že jí byla zima, chlad z ní doslova sálal.

,,Proč to děláš?"

Ptala jsem se, i když jsem věděla, že mi nejspíš neodpoví. Tak se také stalo. Netečně se mnou nechala nést a nijak nereagovala.

Vešla jsem s ní do domu, tentokrát dveřmi, a po schodech jsem vystoupala až do patra. Vešla jsem do těch správných dveří, které vedly do místnosti s křesly a na jedno jsem ji položila.

Chtěla jsem se jít vydat hledat sáček čaje, aby nás horká tekutina zahřála, ale byla jsem téměř okamžitě zastavena.

,,Zůstaň."