Thief |Avengers ff|

33.Kapitola

Stavění Potěmkynových vesnic byla snad ta nejzabavnější věc, kterou jsem kdy zažila. V prvních dnech příprav jsem téměř veškerý svůj čas trávila s dvojčaty v jednom z podzemních krytů, zatímco vojáci vyklízeli horní pevnost a věci pomalu převáželi jinam. Wanda, a posléze i její bratr, se samozřejmě o smrti Konstantina a nadcházejícím útoku dozvěděli téměř okamžitě, když jsem se k nim připojila. Pietrova sestra lezla do hlavy všem z jejího okolí, a tak se jí baron von Strucker co nejvíce vyhýbal a výzkumníkům poskytoval minimum informací.

Další dny na řadu přišel již úklid podzemního komplexu a já tak s dvojčaty byla nucena upustit od usilivného tréninku a najít si zábavu někde jinde. Nejprve jsme trochu pomáhali se stěhováním, ale to mi baron okamžitě zakázal a poslala nás ven prozkoumat terén. Bylo to tedy poprvé od doby, kdy projekt začal, co byli sourozenci venku. I já jsem ale byla překvapená.

Nejspíš jsem v podzemí trávila více času, než jsem si myslela, jelikož mé vzpomínky na žluté listí nekompromisně rozprášil napadaný sníh. Bylo trochu zataženo a z úst nám při každém výdechu unikaly obláčky páry, ale bylo osvobozující se občas paradoxně vynořit na světlo.

Obranný pás pevnosti byl asi deset kilometrů široký a končil tak asi tři kilometry od hranic města. Nacházelo se zde plno bunkrů a málo lidí, takže se tu hojně dařilo vegetaci i zvěři. Byl to ideální prostor pro trénink schopností i jako místo k odpočinku.

A skutečně tomu tak bylo. Pietro, který své schopnosti nedokázal ovládat, aniž by mu to nezpůsobovalo obrovské bolesti, se za ten jeden den venku naučil více než za celé dva týdny v krytu. I přesto, že jsem byla ateista, jsem v tu chvíli děkovala bohu za méně starostí. Ne, že bych o něj měla strach, pouze by bylo značnou komplikací, kdyby šel do boje proti Avengers s holýma rukama.

Byl předvečer dnu D a my se líně vraceli ze zasněženého lesa. Pomalu se smrákalo a hořící kotouč osvětloval divokými barvami celé umírající nebe i vrcholky vzrostlých stromů. Namrzlý led na větvích se podivně třpytil a budil dojem čehosi věčného, avšak křehkého.

Nemusela jsem mít Wandinu schopnost, abych poznala, že ti dva něco chystají. Oba se z každé strany drželi vedle mě a znemožňovali mi se soustředit na krásu dané chvíle. Místo toho jsem obezřetně kontrolovala každý jejich pohyb ve snaze zabránit nějakému podlému plánu. Čekala jsem sněhovou kouli za krkem, nebo že mi Pietro ukradne tkaničky a bude se bavit mou snahou si je vydobít zpět.

,,Jean, že?"

Ozvalo se od Wandy nejistě. Nejspíš si nebyla moc jistá, zda se vůbec ptát, jelikož jistě věděla, že o tom nechci mluvit.

A taky že jsem nechtěla. Jenomže ti dva se prostě nedokázali udržet dál od mé hlavy a pořád měli pocit, že mé problémy jsou zároveň i jejich. Bylo to otravné a zároveň tolik vyčerpávající čelit jejich otázkám. Dříve se ale pouze ptali, dnes dívka vyslovila konkrétní informaci, kterou si nemohla jen tak vycucat z prstu.

,,Utekla jsi sem."

Konstatovala dál a pohledem hledala podporu u svého bratra. Jistě, nejspíš to chtělo odvahu se takhle nevybíravě rýpat v životech svých nadřízených.

,,Celá Hydra, co tu je, sem utekla. Já nejsem výjimka."

Tiché kouty nekonečných temných lesů se zdály být jako stvořené pro schovávání nekalostí a zrádných tajemství. Hustý porost jako by izoloval Sokovii od zbytku světa, nic nepustil dovnitř ani ven. Vyjma raket a nenávisti, která sahala až za pomyslné hranice.

Znovu jsem pohledem přelétla přes dvojčata, zda to opravdu myslí vážně. Jejich výrazy hovořili jasně a já, snad pod tíhou toho krásného večera a tíhou pochybností ohledně zítřka, jsem nakonec povolila. Rezignovaně jsem svěsila a ruce zabořila ještě hlouběji do kapes svého kabátu.

,,Stejně všechno víš, tak proč se ptáš?"

Ulomila jsem z větvičky zmrzlý rampouch. Hlavou se mi prohnala myšlenka, že bych ho snad mohla i sníst, ale pak jsem nápad odvrhla kvůli jeho dětinskosti. Však koho to ještě nenapadlo zkusit...

,,Chceme to slyšet od tebe. Navíc se potřebujeme na někoho spolehnout. A ty také potřebuješ přátele."

Přátelé. Na to slovo jsem byla poměrně alergická. Možná za to mohly roky samoty nebo má neschopnost si pustit lidi k tělu. On na to vlastně ale ani nikdy nebyl čas. Mé dětství skončilo už v raném věku a když jsem poznala hodnotu peněz, neměla jsem čas na nic jiného než na práci. Vždycky jsem se ale děsila okamžiku, až mi to všechno přeroste přes hlavu a já to nebudu mít možnost kontrolovat. Třeba jako teď.

,,Na co přátele? Na konci stejně všichni umřu a zůstanou po nich jen zlomená srdce. Buď skončím mrtvá nebo s jizvami na duši. Myslím, že tohoto privilegia se raději vzdám."

Moc dobře jsem si pamatovala na své začátky u naší skupinky i na mé mladé já. Noc co noc jsem nedokázala spát, protože se mi pořád vracely ty samé hrozné výjevy. Nějak jsem se té malé a naivní holky dokázala zbavit, zatlačila jsem ji do hlubin mého nevědomí, a s tím jsem se zbavila i nočních můr. Tímto se ze mě poněkud jiný člověk, začala jsem být lhostejná k životům ostatních lidí a nedovolila si cokoliv cítit. Někdy to ale nešlo.

,,Bojíš se zítřka?"

Položila Wanda další otázku a zahleděla se mi to tváře. Pohled jsem jí na okamžik opětovala, než jsem jej přesunula k rudému horizontu. Nechtěla jsem, aby spozorovala mé váhání a neklid, který ve mě ta zmínka vyvolala.

,,Ani ne."

Lhala jsem a ona to jistě musela vědět, přesto však nic neřekla. Pietro se ale chystal něco říct a nejspíš by byl i řekl, kdyby nebyl zastaven radikálním pohledem své sestry.

Já ale už byla myšlenkami jinde. Přemítala jsem nad tou fraškou, kterou Hydra pro americké hrdiny vymyslela, a i když mne baron von Strucker i agent Fisher již snad tisíckrát přesvědčovali o bezchybnosti celého jejich plánu, nedokázala jsem nepochybovat. Strach mě zžíral zevnitř a znemožňoval mi se soustředit. Nesnášela jsem ten pocit.

Mezi stromy se už naštěstí objevila hrabda a její mohutné opěrné pilíře, jenž se hluboce zakusovaly do žulové skály. Znamenalo to pro mě jediné, byl konec výslechu a já se od dvojčat mohla oddělit s nějakým smyšleným důvodem. Potřebovala jsem klid, abych si mohla urovnat myšlenky. Kdybych měla tu možnost, utekla bych, tak jako tolikrát předtím, avšak k mé hrůze jsem zjišťovala, že svět není tak velký, abych se někde mohla ukrýt. Bylo tedy jedinou možností čelit nepříteli a bojovat? Byla jsem zloděj žijící ve stínech, ne voják.

Jediné, v co mi zbylo doufat, byl věčný sokovijský hněv a temné hlubiny nekonečných lesů. Snad příští den nebude tím posledním...