Thief |Avengers ff|

34.Kapitola

Hukot sirén se rozezněl skrze tlusté kamenné zdi pevnosti. Znamenalo to jediné - Avengers právě překročili vnější hranici obranného pásma a střelecké bunkry, čerpající nekonečnou energii z Lokiho žezla, nejspíše již zahájily palbu. Byl to pokyn ale i pro ty, kteří zůstali za hradbami. Vojáci, připraveni padnout za své město, se chystali na smrt ve svém posledním boji. Snad každý, kdo tu byl, musel vědět, že to pro přítomné neskončí zrovna růžově. Jinde by toto asi neprošlo, ale jak jsem již říkala, tohle byla Sokovie.

,,Budu mít mokrý boty."

Zahalekal žalostně Pietro, jakmile si všiml čerstvého sněhu venku. Jeho krásné modré tenisky nejspíš opravdu čekala smáčivá zhouba, avšak já se více strachovala o jejich majitele. Mladý Maximoff si zřejmě neuvědomoval, že v lese bude takových mínus deset stupňů, a tak se chystal do boje pouze v elasťácích a ve sportovním triku s dlouhým rukávem. Další starosti mi také dělal fakt, že já zůstávala v pevnosti a nemohla jsem tak na něj dávat pozor. Pietro mě nakonec ale přesvědčil, že je dostatečně schopný a vynalézavý, abych ho nechala jít.

Naposledy se párkrát poplácal po stehnech, aby do nich dostal krev, a s radostným mrknutím rozrazil prudce dveře. Ovanul mne závan ledového vzduchu, který proudil zvenčí, a vůně jehličí.

,,Dávej pozor na Wandu!"

Zakřičel do větru, takže jsem ho ve výsledku skoro neslyšela. Cosi jsem mu křikla jako odpověď, což ho nejspíš upokojilo. Stačila jsem postřehnout pouze rozmazaný pohyb a místo, na kterém běžec ještě před chvílí stál, zůstalo opuštěné. Důkaz o jeho přítomnosti tvořilo snad pouze jen pár stop mířících od pevnosti.

Zavřela jsem za ním plechové dveře a dle pokynů barona i zde spustila energetický štít, který prvotně sloužil jako protiraketová ochrana. Kdo ví, třeba dokáže zastavit Hulka nebo Ironmana.

Já sama jsem byla připravena k boji, minimálně tedy fyzicky. V kontrastu k mé chmurné a pesimistické náladě byl můj zevnějšek zcela dokonalý. Tmavá praktická látka mi přiléhala ke kůži a alespoň její vlastnosti ve mě budily důvěru a pocit bezpečí. Zdála se být elastická, přesto jakoby vystužená kovovými drátky a pomyslně tak nahrazovala kroužkovou zbroj. Pevné vojenské boty a silné pásy kolem mého trupu i stehen mi naštěstí dolovovaly snadný a příjemný pohyb a navíc poskytovaly spoustu míst, kam ukrýt zbraň. Ale ano, nejděsivěji asi působila dlouhá mačeta v mé ruce. Vlastně jsem moc nechápala k čemu mi bude, když většinu Avengers by to jen lehce škráblo nebo byli prostě nezranitelní, ale agent Fisher trval na tom, abych se zhostila úlohy tiché smrti.

Napadlo mě jít najít Wandu, abych alespoň na jedno z dvojčat mohla dohlížet. Vydala jsem se proto do velké místnosti, jenž byla před evakuací plná zbraní. Teď tam ale bylo rozházeno plno beden a papírů, takže pokoj působil spíše zanedbaná pracovna.

Právě zde na své skládací židličce posedával baron von Strucker a pil heřmánkový čaj. Jeho tvář se zdála být klidná a uvolněná, tak jako vždy, jako by snad tohle bylo jen další nudné stereotypní ráno. Přesto však ve vzduchu v místnosti viselo napětí a já si mohla povšimnout přítomných vojáků, kteří nervózně tisknou své zbraně v dlaních.

Wanda seděla na jedné z beden a rovněž držela šálek s horkou tekutinu. Její ruce se ale i s hrníčkem třepaly nervozitou a ona se čaje ani netkla. Nejspíš narozdíl od svého bratra pochopila, že tohle není jenom hra a možná tu půjde i o její život.

Vzhlédla k nově příchozímu a lehce se usmála, když si mě všimla. Já jí to opětovala kývnutím a pak jsem svůj zrak upřela k baronovi. I on mi pohled opětoval a klouzavým pohybem ruky mi pokynul, abych se posadila na bednu naproti něj.

,,Krásné ráno, že?"

Řekl a usrkl čaj. Přístroj kryjící částečně jeho pravé oko byl po dlouhé době zpět na svém místě a stejně jako dlouhý černý kabát, budil odtažitý dojem. Jejich majitel teď vypadal jako kříženec postav z Jamese Bonda a Matrixu.

,,Až na to brzké vstávání."

Oponovala jsem mu, i když zrovna tento bod tohoto rána mi vadil jen minimálně oproti těm dalším. Třeba ten útok bych zrušila...

,,Vezměte prosím slečnu Maximoff do levého křídla, je tam bezpečněji a v případě hrozby ať jste blízko k ruce. A nemusím snad připomínat, ať se chováte opatrně."

S tímto mě propustil, aniž by mi věnoval další pohled. Nebyl ani třeba, okamžitě jsem začala jednat podle jeho pokynů, kývnutím jsem k sobě přivolala Wandu a pak jsem opustila místnost.

Přes adrenalin jsem se na nic nedokázala soustředit a kvůli nervozitě jsem měla pocit, že se každou chvílí pozvracím. Nedělalo mi to dobře a já proklínala barona, že trval na mé přítomnosti.

Zvenčí k nám dolehl téměř zvířecí divoký řev a dva mohutné výbuchy. Přes špinavá okna umístěna vysoko nad zemí jsem zahlédla nepřirozeně rychle se stahující mračna mezi kterými nebezpečně jiskřilo obrovské množství elektřiny. Mohla jsem si pouze domýšlet, jak se pach ozónu pomalu snáší na krajinu a dodává zmrzlému lesu úplně novou podobu. Má panika ještě vzrostla, když se nad korunami stromů prohnalo cosi rudého.

Zhluboka jsem se nadechla a ujistila se, že Wanda na tom není lépe. Ona alespoň měla důvod bojovat. Za Sokovii! Avšak já jsem se střetu se Starkem a zbytkem Avengers opravdu děsila. Nechtěla jsem si opět hledat nové místo, zde jsem si to navíc zamilovala a podvědomě jsem toto město považovala za domov. Poutaly mě k němu emoce, což se mi téměř nestávalo, o to drastičtější pro mě ale byla představa, že bych musela odejít.

Místnost, kterou jsme se rozhodly po ten krátký čas zvolit za naše útočiště, jsem nechala v šeru. Wanda naštěstí nic nenamítala a já se tak cítila alespoň kapánek bezpečněji. Obě jsme se usadily vedel sebe na zem a zády se opřely o stěnu. Její zamlžený pohled mi napovídal, že je myšlenkami jinde, snad pomocí svých schopností kontrolovala Pietra. Já ale tyto vlastnosti neovládala, takže jsem mohla jen s těžkým srdcem naslouchat zvukům boje doléhajícím k nám z lesů i přes tlusté zdi nedobytné pevnosti. Doufejme.

Výbuch, který se ale ozval až moc blízko, mě ale přesvědčil o opaku. Poplašný křik vojáků rezonoval celým komplexem a k mým uším dolehl i zvuk nabíjejících se energetických trysek, tak neodmyslitelně patřící k tomu legendárnímu brnění.

,,Ať jsi, kdo jsi, hlavně neumři."

Vydechla ztěžka Wanda, když jsem jí ve spěchu pomáhala na nohy. Ve tmě jsem dokázala snadno zahlédnout tu podivně se kroutící energii, která se jako had obtáčela od konečků jejích prstů až k loktům. Netušila jsem, zda to dělala vědomě nebo se jednalo o nějaký její reflex.

,,Budu ti krýt záda."