Thief |Avengers ff|

50.Kapitola

Přes noc, kdy světu vládla tma a já se tak nejrychleji a nejneomezeněji mohla pohybovat, jsem se z LA dostala až do Vegas. Nebylo zrovna nejlepší, že New Yorku ležel až u atlantického oceánu a já tak musela přes celý kontinent. Celkem kus cesty.

Ovšem ani to pro mě neznamenalo žádný problém. Každou noc jsem poklidně dokázala stíny urazit čtyři sta až pět set kilometrů a když na oblohu vyšlo slunce, obvykle jsem odpočívala v nějakém motelu nebo jsem cestovala autobusem mezi městy blíže k atlantiku. Oceňovala jsem tu samotu, která se mi teď po několika měsících opět dostávala, ale přeci jenom jsem se přes celonoční výlety poněkud nudila.

Ke hranicím města New York jsem se dostala pátého dne, kdy mě tam dovezl autobus asi kolem půl čtvrté odpoledne. Zde byla již zima a z šedých nebes padalo cosi mezi deštěm a sněhem. Únor o sobě dával citelně vědět, i když to bylo pouze pár let, kdy v NY došlo k takové razantnější změně počasí. Avšak na chlad jsem v tu chvíli neměla ani pomyšlení. V tomto městem jsem byla pouze za jediným účelem, i když bych se sídlu Avengers nejraději vyhnula širokým obloukem.

Choulila jsem se do kabátu a zatímco jsem se ztrácela ve vlastních myšlenkách, mé nohy mě samy nesly přes známé bloky ulic i zapadlé parky. Skleněné mrakodrapy na Manhattanu ustoupily menším panelákům v Queensu. Obecně tato čtvrť neprožívala tak hekticky

Konečně jsem našla tu budovu, která pro mě necelých pět let představovala útočiště. Nahoru k mému bytu jsem se dostala po požárním schodišti a zkušeným rukama zloděje se mi lehce podařilo otevřít okno. Nešla jsem skrze hlavní dveře, jelikož se mi úplně nezamlouvalo, kdyby mě snad někdo viděl. Bože to by bylo zase dotazů...

Můj byt byl tmavý a ani jsem se nepokoušela rozsvítit, jelikož mi došlo, že mi museli vypnout elektřinu. Venku se už setmělo a tak jediným zdrojem světla byla pouze chabá záře pouličních lamp. To se mi nezdálo jako ideální podmínky ke čtení, takže jsem se rozhodla, že půjdu číst někam ven. Stačilo se mi dostatečně obléct a najít si suché místo, kam by dopadlo alespoň trochu světla.

I přestože by si leckdo mohl myslet, že v mém bytě panoval kolosální bordel, vše neslo můj poněkud chaotický řáď a já i po tom půl roce přesně věděla, kde co hledat.

Ty složky byly až vespod krabice s různými jinými dokumenty a dohromady mohly být tlusté jen několik centimetrů. Přes jejich žlutou vazbu se táhl na přední straně velký černý potisk 'Omezené'. Znamenalo to, že tyto složky se mohly otvírat až ve chvílích velké nouze a prakticky obsahovaly základní informace o všech lidech ze skupiny a ostatních věcech s tím spojených.

Všechny papíry jsem nastrkala do batohu a našla si nějaké teplejší oblečení. V rychlosti jsem se ještě chopila deštníku a pak se skrze otevřené okno dostala zase ven. Stále lehce mrholilo a sem tam se objevila poletující vločka.

Na ulicích jsem v půl šesté a navíc v takovém počasí potkávala minimum lidí. Většina rozumných bytostí nejspíš zalezla před deštěm někam do tepla, kam na ně nemohly dlouhé prsty ledového větru. A pak jsem tu byla já, pouhý stín bloumající ulicí.

Našla jsem jakýsi výklenek mezi docela nešikovným spojem dvou obytných budov. Byl celkem vysoko, ale nacházel se na závětrné straně a nejenže jsem z blízké lampy měla dostatek světla, navíc jsem snadno dohlédla na oba konce ulice. Pociťovala jsem klid i jistý druh uspokojení, když jsem měla vše pod kontrolou.

Skřížila jsem nohy v tureckém sedu a stáhla si kapuci ještě více do obličeje. Z batohu jsem vytáhla složky, jež byly již trochu navlhlé kvůli dešti, a jednu z nich si rozložila v klíně. Rozvázala jsem uzel, jenž obě desky spojoval k sobě. Sladká brána k tajemstvím.

'Gustav Fillway, narozen 4. ledna 1985. Původem z New Yorku. Sourozenci žádní, vychváván matkou, posléze babičkou-'

Cosi se po ulici rychle pohybovalo a pak to přistálo přímo na lampě, ze které jsem čerpala světlo. Prudce jsem sebou trhla, až mi papíry skoro vylétly z rukou, a okamžitě jsem.vzhlédla.

Kdosi dřepěl na lampě a vesele na mě mával, snad jako by byl dotyčný rád, že si našel nějakou zábavu. Štíhlého muže v upnutém, snad sáňkařském, dresu v modrých a rudých barvách, kryla jakási kulka a já tak neměla možnost zjistit, o koho vlastně šlo.

Vlastně jsem ani neměla možnost nějak reagovat, nevěděla jsem, co si mám myslet. Proto jsem složku opatrně zavřela a odložila ji k ostatním, zatímco jsem zaraženě pozorovala tu osobu.

,,Zdravím. Jsem Spiderman."

Zahlaholil a já jsem dle jeho hlasu poznala, že byl sotva zletilý. Nějaký můj vrstevník měl prostě nadbytek času a blbých nápadů a tak se z marnosti oblékal do úplného oblečku, aby po nocích strašil náhodné lidi. Takových lidí jsem znala.

,,Jo, já jsem Jean."

Pousmála jsem se a složky pečlivě uložila zpět do batohu, tak nějak jsem tušila, že si asi už nepočtu a raději jsem své materiály nechtěla ukazovat někomu jako byl on.

,,Z jaké jsi školy? Není už moc pozdě na to být venku?"

,,Už to bude nějaká doba, co jsem tam byla naposled."

Opět jsem se lehce pousmála a zadívala jsem se do prázdné ulice. Štíhlé a vysoké topoly se v nárazech větru lehce vychylovaky ze své původní vzpřímené pozice a šum dopadajících kapek mě uklidňoval. Tyto malé kousky přírody mi tak moc připomínaly Sokovii, i když jsem si chvílemi přála zapomenout.

,,Trápí tě něco? Jsem dobrý soused, pomůžu, jesli to bude v mých silách."

Prohodil po chvíli ticha s nepatrnou nadějí v hlase a vrátil mě tak do reality. Pomalu jsem k němu natočila tvář, abych si jej pozorně prohlédla. Můj pohled se možná zdál být poněkud tupý, ale ja jsem právě v tu chvíli zvažovala všechny mé možnosti.

Potřebovala jsem a také jsem chtěla upustit páru, i když jsem věděla, že toho zítra jistě budu litovat. Zítra měl ale nastat konec toho všeho a pochybovala jsem, že ten kluk by mi v tom dokázal jakkoliv zabránit.

Posměšeně jsem se na něj ušklíbla a pravačkou si ochrnula vlasy z čela.

,,Povím ti jeden příběh."

✴✴✴✴✴

Krátká zastávka u Petera, jen čistě o ozvláštnění děje. V další kapitole už budu patrně pokračovat bez něj.

JulMar01