Thief |Avengers ff|

40.Kapitola

Byl čas vyrazit, chtěla jsem být na místě určení dříve, abych si nepozorovaně mohla prohlédnout okolí. Neměla jsem pochyby, že by se Škorpioni nijak nepojistili a neumístili do terénu nejrůznější pojistky a zálohy. Navíc jsem se nudila, ti tři už dávno spali a já tak neměla co dělat.

Bylo teď asi půl jedenácté večer a na rozdíl od předchozí noci byla ta dnešní jasná, téměř bez temných sněhových mraků. Přesto mrzlo ještě více a venku bylo pusto.

Oblékla jsem se do svého kabátu, zhasla všechny svíčky a do kapsy si strčila skládací nožík. Jakmile jsem otevřela dveře do chodby, mou pozornost k sobě okamžitě upoutala ta věc, co ležela na podlaze. Nechápala jsem, jak se tam ta ohavnost dostala, ale věděla jsem, že se jí chci co nejrychleji zbavit.

Na druhý pohled ale už celý výjev nebyl tak odporný. Uražená prasečí hlava byla ještě čerstvá a neznámý ji nejspíše před několika hodinami koupil z místního řeznictví. Po celé hlavě mrtvého zvířete byly zatlučeny hřebíky a šrouby a do prázdných očích důlků a úst byly vtlačeny hrsti pilin. Uši byly z hlavy odtrženy hrubou silou.

Sáhla jsem po útržku, který se válel na zemi nedaleko hlavy. Obyčejný cár linkovaného papíru, nejspíš vytrženého z jakéhosi sešitu, nesl na sobě pouze několik vět. Nenamáhala jsem se je ani číst, toto divadlo mi přišlo zbytečně dlouhé a tak hloupé. Byla jsem těmi obavami vyčerpáná, že jsem se je rozhodla vytěsnit a vše tohle prožívat v mezích cynismu a lhostejnosti. Byl to jediný způsob, jak se z toho všeho nezbláznit.

Vzala jsem hlavu do rukou a spolu s ní se i postavila, byla těžká, ale já stejně měla v plánu cestovat stíny, kdy veškerá hmota ztrácela na významu a zůstávala tak jen jakási... vlastně jsem ani nevěděla co to bylo zač.

Venku jsem díky nehmotnosti ani necítila ten chlad, přesto jsem však cestovala rychlostí odpovídající kroku, abych se mohla zadívat na hvězdné nebe, které jako by odráželo spící sníh. Nemusela jsem nikam pospíchat.

Když jsem na místo určení dorazila o hodinu dříve, ani mě nepřekvapilo, že Škorpioni už tam čekali. Stále dolaďovali své pastičky a chytáky, takže jsem je ani nemusela zdlouhavě hledat. Pár mužů bylo strategicky rozmístěno na střechách domů a ve větvích a bylo vybaveno odstřelovacími puškami. Mimo to se po ulicích pohybovalo několik civilů a v lese byl jaksi noční houbař.

Zhmotnila jsem se hned po ohledání oblasti. Pozornost mužů se okamžitě obrátila ke mně a ve vteřině na mě mířilo několik hlavní. Cvakání pojistek přerušilo poklidný šum přilehlého lesa.

Věnovala jsem jim lehký zlomyslný úsměv a odložila prasečí hlavu na zídku mostu. Hned potom jsem se pomalu otočila k vojákům a ukázala jim, že mám prázdné ruce.

,,Škorpioni?"

Nahodila jsem po chvíli mlčení. Jeden z mužů sklonil svou zbraň a stáhl si kapuci zimní bundy z hlavy. Jeho hnědé nedůvěřivé oči mě s klidem probodly, jako oči polárního vlka.

,,Helmut Zemo, velitel."

Přikývl lehce a hlavu mírně naklonil na stranu. Jediným gestem přinutil své muže sklonit zbraně, přesto všichni zůstávali v pozoru.

,,Předpokládám, že máme tu čest se Zlodějem. Je nám ale záhadou, proč jste nás hledala a co po nás chcete."

Jeho hlas byl hluboký a uklidňující, angličtina dokonalá a bez přízvuku. Američan ani angličan ale nebyl, nejspíš měl ale opravdu dobrý výcvik. Tato jednotka byla z dalších podivných tváří Sokovie, které se mi po kouscích odhalovaly jako jednotlivé plátky šišek. Jako kdyby toto město mělo vepsáno ve svých rozeklaných zdech překvapovat své návštěvníky.

,,Potřebuji na vás kontakt."

Oznámila jsem prostě a lhostejně pokrčila rameny. V Zemových očích se cosi blýsklo, než lehce nadzvedl jeden koutek v neidentifikovatelném výrazu. Pohrdání? Nevíra? Těžko říct.

,,Nemáme nejmenší důvod vám ho poskytnout."

Zavrtěl vážně hlavou a nepřestával mě ostražitě sledovat.

,,Nad Sokovií se stahují mraky, hrozí další útok."

Měla jsem tušení, že se Avengers v blízké době vrátí, vždyť Hydra nepadla a tato základna zůstala téměř nedotčena, dvojčata byla stále pod jejich křídly. Navíc podivná zamlklost a netečnost barona von Struckera, který mě dříve nechal kontroloval i několikrát za den, se jevila nanejvýš podezřelá. K něčemu se schylovalo, tím jsem si byla jistá.

,,Ještě jsem nezažil, aby ne. Jak to víte?"

Na okamžik jsem zaváhala, zda se zmínit o mé příslušnosti k Hydře. Nevěděla jsem, jaký k ní Škorpioni mají vztah. Jestli jsem je ale chtěla donutit ke spolupráci, musela jsem alespoň částečně s pravdou ven. Byl to risk, ale i kdyby to nevyšlo, stále bych měla ještě pár možností.

,,Hydra se evakuuje."

Řekla jsem vážně a zahleděla se směrem, kde se v lesích skrývala pevnost. Co jiného by taky dělali? Potřebovali uchránit své experimenty a nejlépe vše přesunout na jinou základnu.

,,To se nás netýká."

Oponoval mi Zemo s kamennou tváří a sledoval každý můj pohyb. Nepochybně ho takové rozhovory bavily, jelikož i přes chladnou masku mu v očích vzrušením jiskřilo.

,,Opravdu?"

Nadzvedla jsem obočí a sarkasticky se ušklíbla. Přejela jsem pohledem po ostatních vojácích, kteří stáli po boku svého velitele a celou naši rozmluvu registrovali.

Jeho tvář se podivně skřivila a mírně rozevřel své suché rty. Hledal cokoliv v mém výrazu, co by dokazovalo, že pouze slepě střílím, ale já si svými slovy byla stoprocentně jistá. Čehokoliv se Hydra bála, mělo dopad i na samotné město. A on to moc dobře věděl.

,,Hledejte nás na téhle adrese."

Nakonec tedy svolil, z tašky vytáhl bloček a tužku a rychle na list papíru cosi načmáral. Věnoval mi rychlý pohled, než stránku vytrhl a podal mi ji. S kývnutím jsem ji od něj přijala a rychle ji uschovala do kapsy kabátu, abych má ruce co nejlépe uchránila před chladem.

,,Moje žena měla takový kabát, před několika týdny nás ale bohužel vykradli."

Pokrčil velitel jakoby nic rameny a uschoval blok i s tužkou zpět na jejich místo. Nezdál se být nijak rozčilený, nekonečně klidné oči mě vyzývavě propalovaly v jakési němé pobídce. Možná chtěl, abych se mu k tomuto činu přiznala, možná by i dokonce požadoval vrácení kradených věcí zpět. Ale já nebyla žádný světec, abych velebila životy ostatních lidí.

,,To je mi líto. Jako odškodné si můžete nechat tuto prasečí hlavu, můžete... můžete si z ní třeba udělat polívku."

Věnovala jsem Škorpionům poslední škodolibý úsměv a přímo před jejich očima jsem přešla do stínů. Sledovala jsem, jak Zemo ještě nějakou chvíli zíral i se svými vojáky na prázdné místo, než cosi pronesl v ruštině, čímž jim dal nejspíš najevo, že akce skončila a mohou začít vše uklízet. A to ještě nebylo ani půl dvanácté...

✴✴✴✴✴

Hezký nový rok,
je mi líto, že jsem na Zema narazila až teď. Je to úžasná postava a bohužel nemám místo se jí věnovat.

JulMar01