Thief |Avengers ff|

4.Kapitola

Přesně jak jsem očekávala. Laboratoře v nejvyšších patrech byly sice špičkově vybavené, avšak nebyla v nich ani noha. Tuto část budovy jsem prohlédla pouze spěšně, jelikož již od pohledu bylo patrné, že laboratoře někdo použil maximálně dvakrát za dobu jejich existence. Pokládala jsem tedy za nepravděpodobné, že by právě zde uchovávali jakékoliv informace.

Teď mě čekala patra jednotlivých členů Avengers a pak i soukromé a prostory Tonyho Starka, jeho personální laboratoře a zasedací místnost týmu superhrdinů. Právě v těchto místech budovy jsem nejvíce očekávala výskyt jakýchkoliv utajovaných informací.

Provětrávací mřížkou jsem se dostala z ventilační šachty a vpila se do jednoho ze stínů v chodbě. Pozorně jsem si prohlédla okolí a pokusila se odhadnout, jaké osobě má toto patro náležet.

Stěny haly nesly čistý bílý nátěr. Na drobných hřebíčcích byly zavěšeny malé černobílé fotografie v dřevěných rámečcích. Mnohé z nich nebyly zcela úplné, jejich rožky byly pokroucené vlivem silného žáru a nebo rovnou chyběly.

Skrz místa beze světla jsem prostorem prostoupila až do obývacího pokoje. Překvapilo mě, že televize v této místnosti zcela chyběla a místo toho ji nahrazoval starobylý gramofon. Až na obrovské skleněné okno, byly všechny stěny obaleny buď fotografiemi, knihami nebo dalšími jinými stohy papírů. V tomto trochu  chaoticky uspořádaném přebytku se přesně ve středu prostorné místnosti nacházel nízký skleněný stolek a staře působící kožený gauč, jehož přehozem byla látka s potiskem americké vlajky. Vlastně již v chodbě jsem si uvědomila prvky vlastenectví.

Najednou se kdesi na podlaží ozval šramot a já se tím směrem otočila. Všimla jsem si obrysu vysoké svalnaté mužské postavy, která se na mně blížila ze tmy. Zůstala jsem na místě, jelikož v nehmotném stavu jsem byla okem nepostřehnutelná, a místo toho se zadívala na přicházejícího hrdinu.

Na zlomek sekundy mi téměř zamrzla krev v žilách, když se Rogersovy modré oči zabodly přesně do mně. Ještě předtím, než jsem stačila vyvést nějakou nepromyšlenou panickou hloupost, zatřásl Kapitán Amerika hlavou, sklopil pohled a zamířil skrz obývací pokoj do jiné místnosti.

Točila jsem se a hledala příčinu jeho podivného chování. Neuniklo mi, že na poličkách za mnou bylo opřeno o stěnu několik starých fotek. Směřoval snad blonďák svou pozornost na ně?

Za chvíli se vrátil s šálkem čaje a bez toho, aniž by se mým směrem podíval, prošel obývacím pokojem zpět do chodby. Až když mi zmizel z dohledu a já slyšela bouchnutí dveří, mohla jsem začít s prohlídkou té hromady papírových dokumentů, které stály ve sloupcích po celé místnosti.

Rogers byl nejspíš zaměstnán natolik, že nepostřehl hluk, jenž produkovala má činnost. Hmotné věci jsem bohužel nemohla prohlížet ve svém nehmotném stavu, takže jsem musela nechat své tělo nabýt lidských tvarů a dala se do prohlížení dokumentů.

Avšak již po první půl hodině mi došlo, že nejspíš ani zde nenajdu nic, co by mi mohlo usnadnit mou práci. Všechny texty v tomto pokoji byly nejméně třicet let staré a kromě Bible a historickouměleckých knih, se tu další tištěné informace nenacházely. I tak jsem ještě spěšně prolistovala zbytek papírů.

Fakt, že nic zajímavého se v Kapitánově patře nenacházelo, mi akorát potvrdilo myšlenku, že je vysoce pravděpodobné, že v soukromých prostorách členů Avengers se nevyskytuje můj cíl. Tedy až na ubikace pana Starka. Již z bulváru plynulo, že charismatický miliardář strká nos snad do všeho, co se mu namane.

Byla jsem ale unavená a měla jsem hlad, proto jsem zabrousila do blonďákovy kuchyně a z jeho lednice odcizila několik ovocných jogurtů. Z šuplíku s příbory jsem vytáhla lžičku a téměř okamžitě jsem sloupla z prvního jegurtu víčko. Lehce jsem vyskočila na čistou kuchyňskou linku a s čistým svědomím jsem se dala do jídla.

Abych byla upřímná, zdravou stravu jsem nikdy neměla moc v lásce a mou štíhlou postavu jsem si udržovala pouze za pomoci nadměrného množství fyzických aktivit. Možná proto jsem musela sníst ty jogurty čtyři, než jsem alespoň částečně zahnala hlad a utlumila nepříjemné křeče v žaludku.

Prázdné plastové kelímky jsem vyhodila, lžičku opláchla a s úmyslem ji později uschovat na její původní místo, jsem si položila na linku vedle dřezu. Zatím jsem nepotřebovala, aby kdokoliv tušil mou přítomnost, i přestože by s ní nejspíš nedokázal nic udělat. V mé nehmotné podobě na mě nepusobilo nic, ani plyn, ani cokoliv jiného. Byla jsem jako nejdokonalejší verze jakéhosi parazita, kterého bylo téměř nemožné odstranit z organismu. Tím organismem byl pro mě dům.

Ztuhla jsem v pohybu, když jsem z chodby uslyšela kroky. Okamžitě jsem uskočila do stínu a roztrousila jsem se do okolního vzduchu. Rychlou otočkou jsem přemístila svůj pohled ke dveřím, ve kterých jsem každou chvíli očekávala vysokou postavu Steva Rogerse.

Když se konečně dostal do mého zorného pole, naskytl se mi luxusní pohled na jeho obnaženou horní polovinu těla. Jeho kůže byla orosena drobnými kapičkami potu, což způsobilo, že se jemně leskla. Předpokládala jsem, že právě cvičil a teď přišel po namáhavém výkonu doplnit tekutiny.

Nejspíš bych ho s blaženým uspokojením sledovala dál, kdyby jeho pohled náhle neztvrdnul a on na okamžik upřel své modré oči někam skrze mě, než se začal rychle rozhlížet  po pokoji. Rozhněvaně jsem si uvědomila, že musel zahlédnout lžičku, která ležela za mnou na kuchyňské lince. Tak trochu jsem na ni asi zapomněla.

,,Haló!? Je tu někdo!?"

Křikl na celé patro blonďák a zmateně se točil na místě, ve snaze narušitele svého soukromí zahlédnout. Únava z jeho tváře se bleskurychle vypařila a nahradil ji rozčilený, ale soustředěný, výraz. Svalstvo po celém těle se mu prudce napínalo a zase uvolňovalo, jak se jeho dech pod náhlým návalem adrenalinu mírně zrychlil. Byl připraven k čemukoliv, i když já jsem neměla v plánu zaútočit.

,,Jarvisi?"

,,Ano pane?"

Odpovědělo cosi na Rogersovu výzvu. Byl tu snad ještě někdo? Spěšně jsem se rozhlédla, ale nedokázala jsem si nikoho kromě Kapitána povšimnout. Chvíli jsem přemítala, zda se nejedná o osobu se stejnými nebo podobnými schopnostmi, jakými jsem oplývala i já. To se mi ale zdálo poněkud nepravděpodobné.

,,Ukaž mi záznamy kamer."

,,Omlouvám se pane, ale bezpečnostní nahrávky ze soukromých prostorů Avengers tower sním vydávat pouze na povolení pana Starka."

Odpověděl mu okamžitě nepřirozený hlas a pak nastalo táhlé ticho, během něhož muž se zamračeným výrazem usilovně přemýšlel. Pak se mu v očích chladně blýsklo, což mi naznačilo, že se právě rozhodnul.

,,Informuj pana Starka, že jdu za ním."

,,Pan Stark spí."

,,To je jedno."

Odsekl stroze Rogers a pohledem naposledy přejel, pro něj prázdnou, místnost. Pak se obezřetně otočil a opatrnými tichými kroky odešel.

✴✴✴✴✴

No jo, po dlouhé době vydávám další kapitolu. Tak doufám, že se těm pár lidem, kteří tohle čtou, alespoň trochu líbí.

Komentář i hvězdička potěší.

JulMar01