Thief |Avengers ff|

52.Kapitola

Obrátila jsem se od ohně a nechala jej kdesi daleko za svými zády. Těžký dým se mi táhl vytrvale v patách a nasákl do veškerého mého oblečení i kratších vlasů. I to jsem ale teď neřešila. Zírala jsem k nebi a snad se pokoušela najít to, co tenkrát v zahradě hledaly mrtvé oči Alyony. Doufala jsem, že až tohle vše skončí, uleví se mi a já dosáhnu na klid. Že už to přestane bolet a já se zase ponořím do chladu.

Steven Hilton bydlel až na samém okraji NY, ve čtvrti bohatších, kteří nežili na Manhattanu v mrakodrapech. Tam na kraji vše plynulo tak nějak poklidněji a tišeji než v centru a málokdo by nejspíš předpokládal, že by se zda mohl nacházel zloděj. V té nedotknutelné komunitě snobů.

Nikým nepovšimutá jsem bloumala po ulicích směrem k nejbližší zastávce metra, venku vál ledový vítr, ale alespoň už nepršelo. Skákala jsem přes kaluže, které se na vylidněných chodnících občas vyskytovaly, a trhala větvičky tůjí, jež oddělovaly silnici od pěší stezky.

Seběhla jsem po křivolakých schodech a ztratila se ve tmě podchodu. Minula jsem narkomana choulícího se u špinavé zdi plné nepovedených graffitů, který si mě nejspíš ani nevšiml. Eskalátory mě pak transportovaly přímo k protáhlé hale, jejíž obě strany lemovaly kolejnice. Kdysi světlé kachle nesly nánosy nejrůznější špíny a odpadků. Ani jsem nad tím nechtěla přemýšlet.

Netrvalo to příliš dlouho, než jsem pocítila průvan a záhy se z tunelu ozval ten typický zvuk blížícího se stroje. Vlak již do několika sekund zastavoval a já se otevírajícími se dveřmi prosmýkla dovnitř.

Naštěstí ještě moc lidí necestovalo do práce, nejspíš bylo ještě příliš brzy, a tak jsem ve vagónu narazila pouze na dva další lidi. Jakási bruneta se choulila na jedné ze sedaček, tvář jí halila kapuce a její ruce svíraly jakousi ohmatanou knihu. Druhý člověk, pravděpodobně bezdomovec, pospával v přední části vagónu.

Cesta trvala nejméně čtyřicet pět minut, než mi vlak přibrzdil na příslušné stanici metra a já vystoupila do haly, která byla tak moc odlišná té předchozí. Bílé kachle na stěnách občas decentně přerušovaly drobné mozaiky ze světlých kamínků. Luxus a čistota zde na mě přímo dýchaly a já se v tom celém bohatství cítila dost nepříjemně.

Překvapivě jsem tuto čtvrť znala docela dobře, dnešek neměl být poprvé, kdy se zde nezákonně vplížím do cizího domova. Několik domů jsem dokonce matně poznávala a v mých vzpomínkách se objevovaly nejasné útržky ze samotných akcí.

Konečně jsem spatřila tu ocelovou bránu a zeď z pálených cihel. Dva kýčovití lvi se skláněli nad bránou, jako kdyby ji snad mohli nějak ohlídat. Dům seděl pevně mezi kmeny starých bříz jako bunkr.

Povedlo se mi převézt zeď chránící samotný pozemek a dopadla jsem do bezlistých rododendronových keřů. Střapaté konečky namrzlé trávy se leskly ve vycházejím slunci a jeho paprsky zbarvovaly okolí do odstínů rudé, což podivně kontrastovalo s modrými tóny stínů.

Přeběhla jsem od keřů až ke zdi domů a přitom ostražitě sledovala, zda se v domě nic neděje. Byl ale klid a já proto poklekla před vchodové dveře, abych se skrze ně dostala dovnitř. Vytáhla jsem z vlasů pinetku a jeden její konec vklínila mezi spár kachliček, takže jsem jej pak jediným pohybem snadno dokázala ohnout. Pak už jen stačilo zkušeně vsunout nástroj do zámku a nacvičenou rutinou jsem se dostala skrze zámek a první pojistku dveří. Druhou pojistku, čili drobný slabý řetízek, jsem jednoduše prudčím tahem přetrhla.

A pak už mi v přístupu do budovy nebránilo nic. Obratně jsem proklouzla dovnitř. Dveře jsem za svými zády zase zavřela a pak se tichým krokem rozešla přes chodbu dál do domu. Šero mě dokonale krylo, přestože jsem schopnosti odsunula až jako poslední možnost.

Ticho narušovalo jen tiché tikání starých hodin a můj pravidelný dech. Něco mi tu ale nesedělo. I když všechny dveře byly zavřené a zamezila jsem tak průvanu, necítila jsem žádnou výraznou změnu teploty. Domem prostupoval mráz a navíc jsem si všimla vrstvy prachu, jež utkvěla na předmětech. Vše nasvědčovalo tomu, že vilu již nikdo nějaký ten čas neobýval.

Já si ale musela být jistá. Opatrně jsem proslídila celé přízemí, od předsíně až po kuchyň, avšak nic ani nikoho jsem nenašla. Navíc všechny kuchyňské spotřebiče byly vypojeny ze zásuvek, snad jako prevence před požárem, zatímco bude obyvatel pryč. Bylo tedy možné, aby se Hilton ze Sokovie ještě nevrátil, že jsem jej předběhla?

Dům měl ale ještě jedno patro A já rozhodně nechtěla odejít bez toho, aniž bych ho alespoň spěšně neprohlédla. Přece jenom, absence viditelných stop ještě nevyvracely čísi přítomnost, zvláště jednalo-li se o našeho taktika. Steven byl neuvěřitelně mazaný a krajně nebezpečný.

Lehce jsem vystoupala po schodech a ocitla jsem se v další chodbě. Namátkou jsem se rozhodl začít s levou stranou a já se tedy rozešla k nejbližším dveřím. Byla to nejspíše ložnice, ovšem zcela prázdná. Stejného výsledku jsem dosáhla i u dalších pokojů. Koupelna, herna, další ložnice, další koupelna, obývací pokoj...

Štěstí na mě dnes nejspíš opět zapomnělo, jelikož až poslední dveře mi snad mohly přinést cosi zajímavého. Vypadaly docela stejně jako předchozí, vlastně jediným rozdílem bylo, že byly zamčené.

Otevřít je znamenalo záležitost tak na patnáct sekund, prostě hračka. Na první pohled by se dal pokoj přirovnat ke všem ostatním  vlastně jsem ani nechápala, pro  by jej někdo zamykal. Nechápavě jsem přešla do středu místnosti a pohledem pátrala na fotkách a na titulech knih po něčem zajímavém. Nic.

,,Malá Jean Doomová."

Ozvalo se za mnou posměšeně ze tmy a než jsem stačila jakkoliv zareagovat, ochromilo mne ostré bílé světlo. Zdálo se mi, že šlo ze všech stran a já neměla kam utect. Navíc jsem byla v tu chvíli úplně slepá, oči mě bolestně pálily a já je sotva dokázala otevřít.

Ta slova mi okamžitě připomněla Ultrona, i když ten hlas nepatřil jemu. Byla to ta samá osoba, kvůli které jsem tenkrát Ameriku opustila, aby mě nechytil. A teď jsem byla jako noční motýl, lapená ve světle.

,,Stark."

Zasyčela jsem k muži zlostně, avšak to bylo to jediné, co jsem v tu chvíli dokázala, světlo mě paralyzovalo a zdálo se mi, že ta bolest neustupuje. Téměř jako kdyby se to jen zhoršovalo.

A pak mé tělo zasáhl další proud energie, který mě ve vteřině zbavil možnosti fyzického odporu. Výboj elektřiny mě srazil na kolena a i přestože jsem se snažila udržet při smyslech, neměla jsem nejmenší šanci. Bokem jsem se sesunula k zemi, celým tělem mi pulzovala bolest a já zcela ztratila kontrolu nad jakýmkoliv pohybem. Obrazy před mýma očima se začaly postupně míchat a tmavnout, až jsem viděla jen tmu. A pak ustoupila i ta bolest a já se propadla do sladkých hlubin bezvědomí.