Thief |Avengers ff|

24.Kapitola

Ruce už jsem měla čisté, pouze za nehty mi zůstalo trochu té krve. Alyona ležela v jednom z křesel, stále bez jakýchkoliv známek vědomí. Očividně ale žila, takže jsem to víc neřešila.

Více pozornosti jsem věnovala přístroji v mých dlaních. Přejela jsem prstem po displayi a našla poslední volané číslo. Bez váhání jsem ho dala volat a přiložila si mobil k uchu.

,,Hiltone? Zdravím."

Řekla jsem, když hovor konečně zvedl.

,,Doomová? Je všechno v pořádku?"

Ozvalo se z druhého konce. Střelila jsem pohledem k ležícímu tělu dívky a pohrdavě se ušklíbla.

,,Jistě."

,,Tak proč voláš?"

Nechápal. Kdesi v jeho okolí zvonilo mnoho telefonů, nejspíš pevných linek. Již mnohokrát jsem tak Hiltone zastihla a začala jsem tušit, že pracuje v nějaké kanceláři.

,,Zůstávám v Sokovii."

Řekla jsem s jistou lehkostí a několik sekund setrvala v naprostém tichu. Když jsem si začínala myslet, že se spojení přerušilo, muž opět přimluvil.

,,Kolik?"

,,Kolik čeho? Je tu tak půl čtvrté."

Pro jistotu jsem pohlédla na zápěstí, ale když jsem žádné hodinky nenašla, spustila jsem ruku zpět do klína.

,,Kolik ti dali?"

Naléhal vážným hlasem, ve kterém se odrážely i střípky zloby.

,,Tady nejde o-"

,,Nech těch keců, oba dobře víme, že tě zajímají jen prachy. Tak kolik?"

Teď už jeho hlas zněl opravdu podrážděně. Já jsem se snažila zůstat klidná, i když jsem už tak v pohodě nebyla. Vstala jsem z mého křesla a kolem roztříštěného lustru jsem přešla k oknu.

,,Zaručili mi ochranu."

Pokrčila jsem rameny, čehož si ale muž nemohl být vědom. Při pohledu z okna jsem se zadívala na ty nekonečné lesy, které jakoby držely stráž nad šedým ospalým městem. Možná to nebyla pouze vidina ochrany, co mě tu drželo. Cítila jsem se tu uvolněná.

,,Myslíš před Avengers? Sakra, prober se."

Zavrčel a pokračoval.

,,Všude je klid. V televizi nás nehledají  a ani policie nic neví, mám tam kámoše. Avengers teď mají prý práci, čistí teď základny nějaké zločinecké organizace nebo co. Nechápu, co tě tak žere."

Zůstala jsem mlčet, nevěděla jsem, co bych mu tak měla říct. Já sama jsem netušila, proč se nechci tak moc vrátit do USA, ale po odpovědi jsem nepátrala. Prostě to tak bylo.

,,Musím končit."

,,Sakra Jean-"

Hovor jsem ukončila a mobil jsem vypnula čistě jen pro případ, že by se pokoušel zavolat mi zpět. Nechtěla jsem slyšet jeho hrozby, nářky ani nabídky. Věděla jsem, že beze mne se skupina jistě rozpadne a nakonec jim dojdou peníze. Věděla jsem, že beze mne nic nejsou. Já ale bez nich ano.

Rozhodla jsem se, že si asi uvařím čaj.

..........

Nebyla jsem si jistá, když jsem večer opouštěla svůj polorozpadlý dům. Alyon totiž stále ležela bez hnutí v křesle a já se obávala, že jsem její zdravotní stav odhadla chybně. Přesto jsem ale doufala, že to dívka zvládne, a dokonce jsem jí nechala na křesle zbytky mého oběda. Dokonce i psa jsem nakrmila.

Zabouchla jsem dveře od domu, přičemž se z něj odlomila další pestrobarevná sklíčka z vitráže. Bujným trávníkem jsem se dostala až k bráně, kterou jsem přeskočila co nejvíce elegantně a hlavně tak, aby nebylo poznat, jak moc v tom nevynikám. Na cestě před mým domem totiž stála ta tmavá motorka a u ní štíhlá mužská postava skrytá v černé kůži a helmě. To, že se jednalo o Fishera mi napověděly pouze zlaté prameny dlouhých vlasů, které vyčnímaly z pod helmy.

Lehce na mě kývl a počkal, až si i já nasadím helmu, kterou mi podával. Když jsem nasedala na motorku za něj a své paže silně obemkla kolem jeho útlého pasu, vzpomněla jsem si na hromady klišé romancí, na které jsem občas někdy nad ránem v televizi narazila.

Jessica si zkousla ret a pohodila svými dlouhými světlými vlasy. Mladík s havranímy vlasy se na ní vyzývavě pousmál a nechal ji, aby si sedla za něj. Sotva v sobě zadržela výkřik, když motorka vyrazila vpřed, ale s postupujícím časem i metry se její hlas změnil v nadšené výskání. Jessica už si nepřipadala jako ta šedá myška, která snad vynikala pouze prospěchem a svou láskou k hudbě.

Jak poetické.

Ale i já jsem nakonec jen stěží zadržela výkřik, který se mi dral ze rtů, když se stroj dal do prudce pohybu. Místo toho jsem nehty zaryla do tmavé kůže agentovy bundy. Cítila jsem pod daněmi, jak se mu napjaly břišní svaly, a snad i utrousil nějakou poznámku, ale přes helmu a proudící masy vzduchu jsem nedokázala nic zachytit.

Motorka se řítila městem a já některé ulice viděla snad poprvé v denním světle. Sokovie byla přesto relativně prázdná a bez lidí na ulicích.

Agent to vzal, stejně jako včera brzy ráno, po kraji města, kde stály opuštěném domky a sídliště. Vyhnuli jsme se tak relativně živému centru města a zároveň se tak dostali na nenápadnou lesní cestu, která nás měla zavést až k pevnosti.

Agent bohužel měl svou motorku do města, takže jakmile jsme se dostali ze silnice, terén mi okamžitě začal doslova nakopávat zadek. Fisherovi to nejspíš ale nijak zvlášť nevadilo, stále seděl pevně na sedadle a soustředil se na cestu před námi. Já ale trpěla.

Prudké stoupání mezi nízkou smrčinou bylo ukončeno až kamennou branou s těžkými ocelovými vraty a dlouhými spirálami rezavého ostnatého drátů. Hlídkovala před ní dvojice těžce oděnných vojáků se zuřivě štěkajícími psy, ti, jakmile nás uviděli, rychle otevřeli jedno křídlo vrat, aby se motorka dostala dovnitř.

Agent Fisher se ani moc nenamáhal s bržděním a zatímco já jsem se připravovala na náraz, on stroj navedl přesně do mezery mezi branou a vraty a projel do dvora. Zastavili jsme až tam.

Čekal na nás už baron Strucker, seděl na sluníčku ve skládacím křesle a pil černý čaj. Zdál se být uvolněný a jak nastavoval tvář hřejivým paprskům, mírně přivíral oči jako kočka. I já jsem si byla vědoma toho, že toto jsou nejspíš ty poslední hezké dny před tím, než se ochladí. Vždyť listy stromů se už začaly zbarvovat do žluté a hnědé a v noci se začalo výrazně ochlazovat. Byla pouze otázka času, než se vše začne kazit.

,,Ah, slečno Doomová, vítám vás. Dáte si čaj?"

Nabídl mi šálek a vstal ze své židličky. Tmavý kabát si přehodil přes ramena a upravil si límeček své uniformy.

,,Děkuji."

Odmítla jsem zdvořile a zavrtěla hlavou. Černý čaj, který obsahoval kofein, by mne jistě po těch třech hodinách spánku nakopl, ale já ho odpoledne vypila tolik, že jsem ho teď pomalu ani nemohla vidět. Měla jsem spíš hlad.

,,Dobrá, takže můžeme začít."

Pousmál se potěšeně a odložil hrníček na zem vedle židle. Poté mi plynulým pohybem paže dal najevo, jakým směrem se budou naše cesty ubírat, a sám vyrazil k zašedlým zdem budovy, která se nad údolím tyčila jako spící Sfinga.

✴✴✴✴✴

Snad omluvíte mou nepřítomnost, měla jsem toho opravdu hodně- MČR v atletice, Opava Cantat, Středoškolský pohár a navíc jsem teď v prváku, takže jsem spíš ráda, že pořád žiju...

Snad se kapitola líbila.

JulMar01