Thief |Avengers ff|

15.Kapitola

Alyona už spala, její mělké výdechy se nesly tmou a spolu s tikajícími hodinami utvářely jakýsi uklidňující dojem. Bílá bestie ležela na podlaze pod oknem a budila dojem fosforeskující příšery z pohádek. Huňatý kohoutek zvířete se pravidelně zvedal pod jednotlivými nádechy a světlo dokládající na jeho čistou srst je podivně lámalo.

Všichni spali. Teda až na mě.

Nemohla jsem spát a ani jsem asi nechtěla. V hlavě se mi usadily hlodavé myšlenky, kvůli kterým jsem si nedovolila odpočinout.

Co když Alyona byla nepřítel? Co když byla od nich? Jestliže se rozhodnu zavřít oči, dožiji se vůbec rána?

Zírala jsem na ni. Na to křehké tělo. Jen kost a kůže.

Čím déle jsem ji sledovala, tím více jsem si uvědomovala, jak moc je tato myšlenka absurdní. Možná právě proto jsem se nakonec rozhodla, že nejlepší bude, když odejdu. Teď hned.

Vstala jsem tiše, tak, jak to zloději umí. Přes záda jsem si přehodila batoh, ve kterém byla má pracovní uniforma a nazula jsem si své černé tenisky, které teď téměř splývaly s tmou. Na okamžik jsem zauvažovala, zda světlovlásce nenechat vzkaz a alespoň se jí pokusit vysvětlit důvod mého nečekaného odchodu.

Promiň, ale myslím, že jsi špión, který mě má za úkol zabít. Sbohem!

Ne, takto ne.

Ušklíbla jsem se a naposledy přejela pohledem po místnosti.

Ne, tohle mi chybět nebude.

A pak jsem se rozplynula ve tmě, podobně jako to dělají oblaka vodní páry. Zaznamenala jsem to štěstí, které obalilo mé nehmotné já, jež několik dnů muselo setrvávat v pevné formě, v té cizí.

Ven z pokoje jsem se dostala pootevřenou ventilkou okna. Rozhodla jsem se v tomto stavu setrvat co nejdéle, musela jsem se zbavit té spousty agresivní energie, která se v mém těle nahromadila za dobu hmotného pobytu.

Chtěla jsem najít svůj dům.

Ulice byly tmavé a tiché. Nikde nebylo ani živáčka. Sem tam jsem zahlédla pouze skupinku pospávajících holubů nebo dlouhý temný stín kočky plížící se mezi popelnicemi. Tady to nebylo jako v Americe, kdy města žila vlastně nonstop. Tady na mě dýchal klid, ticho a tma.

..........

Už z dálky mi došlo, že ta barabizna bude moje. Tomu domu se na druhou stranu muselo nechat, že byl vážně obrovský. Avšak dlouhodobá netečnost lidí a působnost přírodních vlivů způsobily, že vila byla silně poškozena. Možná za to mohl i fakt, že stavba se nacházela úplně na kraji města a prakticky sousedila s lesem, divočina k tak ní měla zcela volný přístup.

Ve stínech jsem se dostala přes zrezivělou bránu a přehnala jsem se skrz vysokou trávu až na kamennou terasu, z níž se prosklenými dveřmi dalo dostat do domu. Barevné vitráže dveří podobající se kostelním oknům se válely roztříštěné na žulové dlažbě.

Kýč.

Rozbitým sklem jsem vnikla do domu. Stanula jsem před elegantním dvouramenným schodištěm. Mezi oběma rameny stála mohutná socha jakéhosi muže z bílého mramoru, teď ovšem znečištěná mechem a ptačími výkaly.

Co jsem to sakra zase koupila!?

Celá budova by po rekonstrukci vypadala jistě nádherně, ale zároveň by působila v Sokovii jako pěst na oko. A já jsem na sebe nechtěla nijak výrazně upozorňovat, už tak zde dělala rozruch má angličtina. Mé sídlo bych teď klidně měnila na Alyonin malý byteček.

Nic se ale s tím zatím nedalo dělat a já to tak musela nějak zvládnout tady.

Zhmotnila jsem se a po staré rozvrzané dřevěné podlaze jsem se vydala prozkoumat zbytek budovy. Prošla jsem skrze taneční sál, v jehož středu se nacházel v parketách zaklíněný obrovský křišťálový lustr, jenž se nejspíš někdy dávno utrhl že stropu. Krytý bazén byl ze čtvrtiny stále plný špinavé vody prorostlé chuchvalci nějaké slizké vodní řasy a po jehož okrajích se drápala až ke stěnám místnosti pestrobarevná páchnoucí plíseň.

Od prohlídky jsem raději co nejrychleji upustila a jakmile jsem našla pokoj plný křesel, přikrytých bílým plátnem, na jedno z nich jsem se uvelebila a zavřela oči.

Teď jsem mohla klidně spát, teď mi nic nehrozilo. Nikdo mě neviděl, takže ani nikdo nemohl tušit, kde jsem. Ani Alyona, ani Stark a dokonce ani ti lidé, kteří mě sledovali. Měla jsem klid, mohla jsem odpočívat.

.........

Druhý den odpoledne, téměř hned potom, co jsem se probudila, jsem se rozhodla udělat vilu trochu obyvatelnější. Ve městě jsem si ve směnárně vyměnila zbytek peněz a za ty si pak koupila notebook.

V kavárně jsem si objednala kávu, jež nepiju, a připojila se na wifi. Přes internet jsem si pak v online prodejnách s nábytkem vybrala několik nezbytných kusů. Už jsem se chystala celý nákup zaplatit, najednou mi počítačem bylo oznámeno, že převod peněz z účtu nemůže být proveden.

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co to má znamenat, a zkusila jsem ještě několikrát celou akci opakovat. Bez výsledku.

,,Ten šmejd..."

Zasyčela jsem vztekle do monitoru a zaklapla notebook. V minutě jsem zaplatila drobnými útratu za kávu, které jsem se vlastně ani netkla a vycházela jsem z kavárny se strojem v podpaží. Lomcoval mnou hněv, vztekle jsem kopala do kamínků, které se mi dostaly do cesty, a agresivně trhala listy okrasných keřů rostoucích podél chodníku.

Stark. To on mi jistě zablokoval moje tajné konto. Tajné sakra!

Doufala jsem, že s opuštěním Amerického kontinentu, se zbavím pozornosti miliardáře a na chvíli si dám třeba i pauzu s mou prací.

Nedává mi na výběr.

Nejspíš jsem to ale mohla předpokládat. Přece jenom to byl člověk, který se pro zábavu hacknul do sítě Pentagonu. Tohle mu sotva zabralo pět minut.

Když jsem teď ale byla bez jakýchkoliv finančních zdrojů, co mi zbývalo? Jako američan bych legální práci v Sokovii rozhodně nejít nedokázala. Ale já stejně nikdy se zákony tak úplně nešla.

Nakonec přece jen na umění pěti prstů zase došlo.

✴✴✴✴✴

Vzhledem k tomu, že jsem do jedné kapitoly nacpala to, co se původně mělo vejít do dvou, tak z toho moc nadšená nejsem... Co se dá ale dělat...

JulMar01