Thief |Avengers ff|

8.Kapitola

Reagovala jsem rychle, vlastně okamžitě, kdy se ode mně Ironman otočil a ztratil mě na chvíli z očí. I přes neskutečnou bolest jsem se ihned vyhoupla na nohy a jediným krokem jsem se přiblížila do těsné blízkosti muže. Pod nohama se na zemi rozprostíral stín, byť malý, přesto použitelný.

Když se miliardář za nějakým podezřelým zvukem obrátil zpět k lůžku, byla jsem již rozpuštěna v místech pod jeho tělem, kam nedopadalo světlo. Teď už nemohl zabránit mému úniku, kdyby chtěl místnost opustit, já bych odešla s ním. A práci jenom nemohl v pokoji zůstat navždy.

,,Do prdele!"

Zanadával vztekle a několikrát se zatočil kolem své osy, jak mě v místnosti hledal.

,,Jarvisi, kde je?"

,,Přímo pod vámi, pane."

Ozvalo se mu za odpověď. Stark sklopil zrak ke svým nohám a dle jeho nahněvanému pohledu jsem usoudila, že mu právě došlo, kde se schovávám. Několikrát přešlápl, jako kdyby to na mě mělo nějaký účinek a pak se otočil čelem ke dveřím. Vypadalo to, že přemýšlí. Nejspíš zvažoval možnosti v jeho poněkud bezvýchodné situace.

Avšak stalo se něco, co mě popravdě ani nenapadlo.

Během jednoho krátkého okamžiku se oblek jakoby rozpáral zevnitř, miliardář se z něj bleskurychle vyprostil a hnal se ke dveřím.

Naštěstí pro mě byla i tato místnost hodně velká, takže jsem měla více času se k prchajícímu muži dostat. Reagovala jsem ihned, takže měl Stark náskok maximálně metr a půl.

Vykročila jsem ze stínu, což bylo doprovázeno dalším návalem bolesti, až se mi z toho málem podlomila kolena. Na nohou mě vlastně držela pouze myšlenka toho, že jestli se odtud nedostanu teď, tak už snad asi nikdy.

Nebylo snadné muže dostihnout, ale díky mé výšce se mi to podařilo. Skočila jsem po něm a strhla ho tak na zem. Abych zabránila svému pádu, jenž by pro mě byl nejspíš opravdu bolestivý, opět jsem se schovala v miliardářově stínu.

I když jsem byla vyšší než on, pořád jsem byla dívka, navíc sotva plnoletá a boj ,,muže na muže" nepatřil mezi mé oblíbené druhy potyček. Pan Stark měl toho jako Avenger dost za sebou, takže jsem pochybovala, že by i bez obleku nezvládl nějakou malou holku. Já ale nehodlala hrát podle pravidel.

Pomalu se již zvedal, což znamenalo, že přišla má chvíle. Na okamžik jsem se zhmotnila, abych mu uštědřila kopanec do žeber a pak se zase rozplynula ve stínech. Napadla jsem ho takto ještě dvakrát, abych měla jistotu, že mu mé pronásledování co nejvíce zkomplikuji a pak se krokem odebrala ke dveřím, které za sebou již skrývaly neosvětlená místa.

Navzdory tomu, že jsem se snažila své zranění namáhat co nejméně, cítila jsem, jak mi po boku stéká horká krev, prosakující skrz obvaz. Teď, když ze mě již adrenalin začal vyprchávat, bolela mě rána více a více. Navíc jsem byla příšerně vyčerpaná...

Když jsem stála v bezpečí mimo dosah světla, ohlédla jsem se k muži. Upíral na mě své tmavé oči, zatímco se pomalu zvedal ze země. Jeho pohled nebyl tak tvrdý, jak jsem očekávala, bylo v něm pouze jistá nespokojenost s prazvláštními odlesky ještě čehosi jiného. Muž se mě nijak nepokoušel zastavit, věděl, že by to byla předem prohraná bitva.

,,Ještě máš čas to změnit."

Pronesl Stark vážně a pokynul mi rukou. Vskutku teatrální gesto.

,,Nemyslím si, že bych chtěla."

Odpověděla jsem mu s hlavou mírně nakloněnou doleva a věnovala jsem muži lehký vzdorovitý úšklebek.

,,Sbohem, pane Starku."

Kývla jsem a oplatila mu tak to jeho poněkud přehnané gesto. Potom jsem se od něj se stálou škodolibostí vepsanou ve tváři odvrátila a zmizela ve stínech.

Dostat se zpět do jedné z kabinek na dámských záchodech a následně proklouznout ve své pracovním úboru přímo před zraky ochranky, bylo snazší, než bych typovala. Nejspíš nikdo z pouhých lidí nehodlal jen tak útočit na legendární mrakodrap snad ještě legendárnějšího muže.

Byla bych naivní, kdyby mi nedošlo, že po mém menším útoku se stanu panu Starkovi nepříjemným trnem v oku. Sice se skoro nic nestalo a já jsem si z této bitvy odnesla vážnější zranění než on, přesto mi intuice napovídala, že bych se měla co nejrychleji s USA vytratit. Přece jenom jsem byla schopná bez problému vniknout do géniova soukromí i skrz snad ten nejlepší bezpečnostní systém Země.

Ideálním útočištěm se mi jevila východní Evropa, která stále patřila v povědomí Američanů do východního bloku, pod ochranu Velkého bratra. Neměla jsem ale v plánu odcestovat přímo do Ruska, jelikož komplikace spojené s vízem by pro mě mohly znamenat problém a byla tu možnost, že by se na mou osobu mohla zaměřit nějaká z bezpečnostních složek. Nějaká z přilehlých či blízkých zemí se ale jevila už jako přijatelnější možnost.

Zapátrala jsem v paměti, abych si vybavila evropská města, ve kterých jsem vlastnila nějaké nemovitosti. Díky tomu, že jsem kupovala pozemky tak, aby se nacházely v určitých intervalech od sebe, byl můj výběr omezený. Jedno z měst, Sokovie, se nacházelo u hranic Ukrajiny a nějakého dalšího státu. Důležité ale bylo, že do Ruska to bylo necelých čtyři sta kilometrů, což se po dálnici dalo stihnout za tři hodiny. Ideální.

Ano, o pozemcích v Sokovii musel pan Stark mít jistě tušení, ale na to, aby se tak blízko k Rusku mohl Ironman přiblížit, musel mít opravdu dobrou záminku. Možná byl sebestředný, ale hloupý ne a rozhodně by neriskoval válku pouze za kousek zlomeného ega.

Na ulici bylo šero, které mi pohyb dost ulehčovalo. Nejdříve jsem musela na roh čtyřicáté páté, abych si odtamtud vyzvedla civilní oblečení, falešný pas a kreditní kartu. Pak jsem plánovala rychlý přesun taxíkem k letišti a tam nesednout na nejbližší letadlo do Evropy.

Jedním ze svých zlodějských nástrojů jsem vypáčila přišroubovaná dvířka falešné poštovní schránky nedbaje pohoršených pohledů kolemjdoucích a vytáhla z ní tmavý igelitový pytel s věcmi. Nekontrolovala jsem jeho obsah, věděla jsem, že na lidi z týmu bylo spolehnutí.

Pak stačilo zamáváním přivolat taxík a řidiči jeho další cíl cesty. Letiště.

✴✴✴✴✴

No... já vím, dlouho jsem žádnou kapitolu nepřidala. Ale! Jeden z komentářů mě nakonec doloval k tomu další část dopsat a vydat ji. Tímto tedy chci poděkovat tomu člověku jehož jméno... je to nějaká skříženina Marvelu a Harryho Pottera. Díky.

Také děkuji i těm, co tento příběh stále čtou, komentují a dávají hvězdičky. Oceňuji vaši trpělivost.

Doufám, že se kapitola líbila.

JulMar01