Thief |Avengers ff|

27.Kapitola

Uplynuly již tři týdny a psala se tedy asi polovina října. Alyona už se naštěstí zotavila, ale to nic nezměnilo na tom, že stále vypadala jako chodící smrt. Má nervozita se navíc stupňovala více a více, jak se po domě objevovaly další a další výhrůžné vzkazy, které navíc s postupem času měli stále více znervózňující podtext i samotnou zprávu.

,,Počítám její kroky."

,,Ani oni ti nepomůžou."

,,Kolik času zbývá, vsadíme se?"

,,Už brousím nůž a chystám si provaz."

,,Jedna, dvě, smrt už jde.
Tři, čtyři, už se blíží..."

Nemusím snad zdůrazňovat, že mnoho z těch papírů našla právě Alyon a i když se tvářila tak, že je jí vše jedno, dobře jsem viděla strach v jejich očích, když mi vzkazy předávala.

Cynicky bych dodala, že vše zlé je k něčemu dobré.

A bylo to tak, celá tahle událost nás dvě jistým podivným způsobem sblížila a ať jsem dívku v minulosti jakkoliv zranila, oběma nám teď hrozilo stejné nebezpečí a tak její apatie vůči mně alespoň částečně opadla. Naštěstí dívku nonstop hlídalo to monstrum Monty a mé obavy z toho, že se jednou domů vrátím a všude bude jen krev, nebyly zase tak reálné. I přesto jsem si začala brát do práce svůj mobil, aby mi mohla kdykoliv zavolat.

Mnoho lidí by si to mohlo vyložit tak, že jsem o ni měla strach. Částečně možná ano, ale daleko více v tom bylo zapojené mé ego a já prostě nemohla dovolit, aby se jí něco stalo na mém území a ještě bez mého vědomí.

Zatím byl ale klid.

Práce v projektu mě natolik naplnila, že nebýt Alyon, přestěhovala bych se bydlet do pevnosti. Za ty tři týdny se vše neuvěřitelně posunulo dopředu, informační testy skončily a přitvrdilo se. Cílem druhé etapy bylo u mně vyvolat silnou stresovou reakci, která má vliv na vývin mých schopností. Dělali mi hrozné a ohavné věci, až jsem v slzách často nedokázala pochopit, že to vše podstupuji dobrovolně. Fisher mě pak vozil domů a pokládal mě u prahu dveří, jelikož jsem se sama nedokázala ani pohnout. Alyon si nejspíš musela myslet, že jsem začala hodně pít.

Ale výsledky se dostavily a já musela uznat, že to utrpení za to opravdu stálo. Mé schopnosti se rozvinuly na další úroveň a já v podobě drobných výbuchů dokázala pracovat s nastřádanou světelnou energií. Jak říkal baron von Strucker ,,Je to nový neprobádaný svět". Navíc našli, co chtěli. Dokázali identifikovat část genomu, která způsobovala mutaci. Potřebovali pouze vhodnou osobu, trochu stresu a plno energie. Lokiho žezlo se jevil jako bezedný zdroj a trocha toho topení a bití člověka vždy dokázala nepříjemně vyvézt z rovnováhy...

,,Hledáme nové talenty! Mladé odvážlivce, kteří se nebojí nic ztratit a celým svým srdcem chtějí bojovat za slávu Sokovie! Kdo nás pomstí, když ne my!?"

Slabý slogan upoutávacího plakátu naštěstí zdobila povedená grafika, která k sobě lákala pozornost nemálo kolemjdoucích. Muž, zřejmě ideál ukrajinské krásy, byl hlavní atrakcí. Jeho svalnatá postava v jakémsi tradičním lidovém oblečení a vysokých červených botkách zakrývala střed plakátu. Jednu ruku měl zvednutou k nebi a mezi prsty svíral hořící vlajku USA, v pozadí jsem rozeznala několik levitujících postav také zahalených ohněm a kouřem. Podle toho, co mi kdysi Alyon vyprávěla, byla toto nejspíš jakási alegorie Ironmana.